ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1258.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1258/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2005 o dovolání, které podal obviněný P. M., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 227/2002 ze dne 8. 8. 2002 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 124/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. M. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 3 T 124/2001 ze dne 27. 3. 2002 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 227/2002 ze dne 8. 8. 2002 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona.
Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že dne 30. 12. 2000, v P. prostřednictvím dosud neztotožněné osoby vystupující pod jménem J. A., předal JUDr. V. H. osobní motorové vozidlo tovární značky Rover 75 2.0, barvy tmavě zelené metalízy, v hodnotě 954.000,- Kč, které užíval jako jednatel společnosti R. I., spol. s r. o., na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 21. 8. 2000 se společností ČP L., a. s., JUDr. V. H. s vozidlem dne 3. 1. 2001 odcestoval do M., kde vozidlo předal údajnému J. A. , přičemž obviněný dne 4. 1. 2001 oznámil na P. ČR, že uvedené vozidlo bylo v době od 19.00 hod dne 31. 12. 2000, kdy jej zaparkoval v P., do 18.45 hod dne 4. 1. 2001, odcizeno neznámým pachatelem, a uvedeným jednáním způsobil společnosti ČP L., a. s., škodu ve výši 954.000,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §248 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl postupem podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Současně mu byl podle §53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 400.000,- Kč a podle §54 odst. 3 trestního zákona byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Poškozená společnost ČP L. a. s., byla podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které bylo citovaným usnesením Městského soudu v Praze s odkazem na ustanovení §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 13. 12. 2002 dovolání. Nejvyššímu soudu České republiky bylo toto dovolání Obvodním soudem pro Prahu 6 předloženo dne 21. 7. 2004.
Vzhledem k tomu, že opis napadeného usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 227/2002 nebyl obviněnému ve smyslu ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu řádně doručen, byl předmětný spis přípisem Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 11 Tdo 854/2004 ze dne 26. 7. 2004 bez meritorního rozhodnutí vrácen Obvodnímu soudu pro Prahu 6 za účelem řádného doručení.
Dovolání bylo opětovně předloženo Nejvyššímu soudu k projednání Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 27. 10. 2004.
Obviněný P. M. jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Dovoláním napadá obviněný vedle rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně vynesený v řízení předcházejícím podání odvolání. V odůvodnění svého dovolání pak obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se dopustil toho, co je mu kladeno za vinu, a že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že veškeré okolnosti rozhodné pro posouzení daného případu uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a zapracoval je do svého odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku tohoto soudu. Těžištěm jeho dovolací argumentace je přitom tvrzení, že skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jeho názoru správné ani právní závěry tohoto soudu potvrzené soudem druhého stupně. Pochybení soudů obou stupňů zároveň shledává v tom, že zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování a jednostranně vyšly pouze z důkazů svědčících v jeho neprospěch. V tomto kontextu obviněný vyslovuje přesvědčení, že odcizení předmětného vozidla a celý jeho převoz z P. do M. je prací nějaké organizované skupiny osob specializujících se na trestnou činnost této povahy. Současně má za to, že během řízení nebyl předložen jediný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že by s touto trestnou činností měl něco společného. Údajného J. A. se nepodařilo zjistit - byť podle jeho názoru částečně díky nedostatečné aktivitě policejních orgánů a I. - a se svědkem JUDr. V. H.. , jenž vozidlo převážel do R., se sám nikdy nesetkal. Jeho svědectví navíc označuje za krajně nevěrohodné a rozporné. Totéž podle jeho názoru platí o svědectví M. S.a o jím pořizovaných záznamech o parkování vozidel na parkovišti, kde mělo být zaparkováno i jeho vozidlo. Sám zcela kategoricky popírá, že by prostřednictvím dosud neztotožněné osoby předal předmětný vůz dne 30. 12. 2000 JUDr. V. H.. V tomto kontextu argumentuje tím, že s tímto vozidlem jezdil ještě dne 31. 12. 2000, kdy s ním společně se svou přítelkyní M. M. přijel před podnik M. k oslavě S. Za pochybení soudů obou stupňů přitom označuje to, že nevyslechly uvaděče tohoto podniku J. K. a jeho společníka R. H., kteří mohou jeho skutkovou verzi potvrdit. Za zcela dostatečný nepovažuje ani svůj vlastní výslech a výslechy svědků JUDr. V. H.a M. M., proto navrhuje opětovné slyšení všech těchto osob. Stejně tak má za to, že je třeba doplnit šetření ke ztotožnění osoby vydávající se za J. A. a ke ztotožnění svědka J. S.ze společnosti E. M., k ověření toho, zda byl JUDr. V. H.v inkriminovanou dobu ubytován v hotelu Č. d. v M., jak tvrdí, a k zjištění, zda tam tehdy parkovalo jeho vozidlo, s nímž tam měl přijet. Obviněný totiž zpochybňuje tvrzení svědka JUDr. V. H.o tom, že předmětné vozidlo předal právě v M. před Č. d. J. A. V této souvislosti polemizuje též s nelogickou výpovědí svědka M. S. a tvrdí, že doklad o parkování předmětného vozidla byl evidentně zfalšován. Celkově vzato je podle jeho mínění zcela nelogické, aby zaplatil leasing na vůz ve výši 400.000,- Kč při jeho hodnotě 954.000,- Kč a následně řádně platil měsíční splátky, když by si ho poté fingovaně nechal odcizit. Samotné dokazování považuje za neúplné a domnívá se, že při jeho provádění postupovaly soudy obou stupňů jednostranně a porušily jeho právo na spravedlivý proces.
V závěru dovolání obviněný opětovně zdůrazňuje, že dokazování v průběhu trestního řízení nebylo provedeno tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. S ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v odůvodnění tohoto vyjádření předně poukazuje na to, že námitky obviněného užité v podaném dovolání neodpovídají požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, neboť jsou založeny výhradně na zpochybnění rozhodných skutkových okolností. Takovýto způsob odůvodnění dovolání po obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) trestního řádu. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného P. M. a trest uložený jemu rozsudkem soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. H.; bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 13. 12. 2002 , tj. v místě a ve lhůtě podle §265e trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265f odst. 1 trestního řádu).
Z dovolání podaného obviněným P. M. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.
Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení opatřených důkazů soudy obou stupňů a vůči neúplnosti jimi provedeného dokazování. Na základě těchto tvrzených procesních vad zpochybňuje obviněný správnost vymezení jejich klíčových skutkových závěrů a tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, jehož spácháním byl uznán vinným.
Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně. Za pochybení soudů obou stupňů současně označuje to, že nevzaly v úvahu jím navrhované důkazy. Má přitom za to, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný jednoznačně shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v rozsahu jimi provedeného dokazování a v jejich hodnocení opatřených důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný P. M., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl. a §207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.
Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného P. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Sám obviněný v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání prakticky všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů.
Svou dovolací argumentaci staví na tom, že hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutek, který nevykazuje znaky žádného trestného činu. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině ? žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.
Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav R i z m a n