ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1392.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1392/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2005 dovolání podané obviněným V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 7 To 415/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 4 T 139/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 4 T 139/2003 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 7 To 415/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 4 T 139/2003, byl V. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro který byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. Č. S. a. s., se sídlem S., P., s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný dopustil uvedené trestné činnosti tím, že v době od 7. 1. 1998 do 31. 8. 1998 v O. jako jednatel společnosti P. E., spol. s r. o., F.-M., coby leasingového nájemce spolu s D. H., coby dodavatelem předmětu leasingu, po vzájemné domluvě s využitím fingovaného protokolu o uvedení do provozu předstírali společnosti C., a. s., P. K., v postavení kupujícího předmětu leasingu a jeho pronajímatele, že D. H. dne 19. 1. 1998 společnosti P. E., spol. s r. o., F.-M., předal výstředníkový lis typu L., vyrobený společností V.S.S., a. s., K., na základě kteréhožto podvrženého dokladu společnost C., a. s., P. K., zmíněný stroj leasingovou smlouvou ze dne 28. 1. 1998 na dobu 48 měsíců pronajala společnosti P. E., spol. s r. o., F.-M. a D. H. dne 2. 4. 1998 ve prospěch jeho účtu poukázala jím vyfakturovanou cenu za dodávku téhož stroje ve výši 2 928 000 Kč, přestože ve skutečnosti zmíněný stroj vůbec neexistoval, aby se tak ke škodě společnosti C., a. s. (nyní L. Č. S., a. s.), P. K., obohatili o částku nejméně 1 933 004 Kč, když společnost P. E., spol. s r. o., F.-M., vyjma zálohy na celkové splátky ve výši 720 000 Kč a čtyř běžných splátek po 68 749 Kč další sjednané splátky nesplácela, ani splácet nemohla.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 7 To 415/2004, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. V. P. uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému dne 6. 9. 2004, jeho obhájkyni dne 8. 9. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Opavě dne 3. 9. 2004.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dne 29. 9. 2004 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které posléze doplnil ještě podáním ze dne 11. 2. 2005. Dovolatel napadl rozhodnutí v celém rozsahu, přičemž dovolací důvod specifikoval odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel odkázal na svoje odvolací námitky s tím, že jim nebylo vyhověno. Přitom zdůraznil, že soudy nesprávně vyhodnotily všechny jeho argumenty, uplatněné v rámci obhajoby a směřující k závěru, že rozhodně nejednal v podvodném úmyslu. Namítl, že postupoval podle obchodního práva tak, aby jím učiněné právní kroky postupně vedly ke zdárnému uskutečnění dodávky stroje, který byl později předmětem leasingové smlouvy se společností C. a. s. Uvedl, že by nepřikročil k celé sérii jednání, pokud by neuvěřil H. příslibu dodání stroje, nezaplatil by akontaci ve výši 720 000 Kč, nesplácel by 68 749 Kč měsíčně a neuhradil by tak skoro jednu třetinu ceny tohoto předmětu leasingu. Dovozuje, že jeho podvodný úmysl byl vykonstruován na základě výpovědi svědka D. H., který se snažil svalit vinu na něj, údajně „aby v tom nebyl sám“.
Podle dovolatelova názoru měla být soudem vzata v úvahu skutečnost, že společnost C. uzavřela s H. kupní smlouvu, peníze ve výši 2 900 000 Kč mu vyplatila na účet jeho společnosti, kterou si nikterak neprověřila, a že se tak stalo, aniž by předmět koupě fyzicky převzala. Soudy se pak vůbec nezabývaly otázkou, proč leasingová společnost C. a. s. dala do pronájmu předmět, který vlastně nikdy nepřevzala a nevlastnila a navíc za něj přijímala od dovolatelovy společnosti již shora uvedené platby. Připomíná ještě, že součástí leasingové smlouvy bylo její zajištění v podobě směnečného prohlášení, jehož součástí bylo 48 směnek a přitom se pozastavuje nad tím, že směnky nebyly uplatněny. Patrně však proto, že jednodušším řešením takové situace bylo podání trestního oznámení. Klade si dále otázku, jak měl předmět leasingu vrátit, když mu jej leasingová společnost nikdy nepředala. Má tedy zato, že svým jednáním nemohl způsobit škodu tím, že by sebe nebo jiného obohatil, současně proto nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu v přisouzené právní kvalifikaci. Dále se vrací ke svědectví D. H. a poukazuje na trestní minulost tohoto korunního svědka, jakož i na rozporuplný obsah jeho výpovědi, zpochybňující jeho věrohodnost. Pokud byl dovolatel uznán vinným, stalo se tak podle jeho názoru v důsledku upřednostnění vypovídací hodnoty usvědčujících důkazů, aniž bylo přihlédnuto k celkovým ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Zdůrazňuje, že ve skutečnosti to byl právě on, který byl ze strany D. H. uveden v omyl a jedině tento svědek z celé této situace vytěžil 2 900 000 Kč a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám jej zprostil obžaloby, případně, aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V podání doplňujícím dovolání obviněný uvedl, že jej činí pro nové důkazy a skutečnosti, které jsou v rozporu s podvodně podaným trestním oznámením. Poukázal na text trestního oznámení, ve vztahu k němuž oponoval, že předmět leasingu mu nikdy nebyl leasingovou společností ani H. předán, přičemž opětovně poukázal na to, že on sám se stal předmětem podvodu, jak ze strany H. tak leasingové společnosti. Leasingová společnost mu dala jako leasingovému nájemci leasingové smlouvy a předávací protokoly, které se vyplňovaly z podkladů, které předložila leasingová společnost, popř. H., aniž by byli fyzickými vlastníky předmětu leasingu, čímž podvodně získali podpisy leasingového nájemce ke všem smlouvám a protokolům a až následně uzavřeli kupní smlouvu s dodavatelem. Tyto skutečnosti se však on jako leasingový nájemce dověděl až po nahlédnutí do vyšetřovacího spisu, přičemž se zároveň dověděl, že předmětný stroj nebyl pro leasingovou společnost vyroben. Uzavírá, že kdyby skutečně šlo o podvodné jednání z jeho strany, tak by v žádném případě nevystavoval směnky jako zajištění dluhu a nedostával by se zbytečně do dalších soudních sporů o vymáhání pohledávky. Toto doplňující podání, stejně jako prvotní podání obsahující dovolání, obviněný doplnil listinnými materiály, na jejichž text poukazoval a činil z nich závěry, o něž opíral svá tvrzení.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že dovolací argumentace je převážně postavena na kvalifikované námitce beztrestnosti dovolatelova jednání s odkazem na ryze obchodně právní povahu jeho vztahu se všemi zúčastněnými. Co do její opodstatněnosti jí však přisvědčit nelze, neboť způsob, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s trvalými námitkami dovolatelovy obhajoby, není důvodu jakkoliv přehodnocovat. I když dovolatel na podporu legálnosti svého postupu při uzavírání smlouvy o finančním pronájmu technického zařízení, potřebného pro účely podnikání jeho firmy, neustále poukazuje na listinné důkazy, stvrzující formální rámec a vzájemnou provázanost jak jeho vztahu se svědkem D. H. jakožto dodavatelem výstředníkového lisu označeného typu a výr. čísla, tak také podkládající jeho vztah s leasingovou společností C., a. s. a současně upozorňuje na celkovou výši plnění na tomto podkladě poskytnutého, nelze přehlédnout fyzickou absenci předmětu takto podložených závazkových vztahů. Za daného stavu věci, kdy výše označené technické zařízení, které mělo být nejprve předmětem dodávky leasingové firmě a poté předmětem finančního pronájmu, fyzicky neexistovalo, sloužila veškerá listinná dokumentace k předmětným právním úkonům se vztahující jako formální pokrytí ve skutečnosti neexistujících právních vztahů. Stala se tak prostředkem jak H., tak i dovolatelova předstírání jiného než skutečného stavu věci a tentýž účel vyvolání věrohodnosti počínání obou posledně jmenovaných spolupachatelů splňovaly i platby, poskytnuté na úhradu údajného pronájmu na účet leasingové společnosti C. a. s. Pokud je dovolatelem namítáno, že takto uhradil až jednu třetinu ceny předmětu leasingu, postrádá tato informace na významu bez návaznosti na výsledek jeho předchozího obchodního vztahu se svědkem H. Právě v uvedených souvislostech přihlédly soudy k motivaci dovolatelova jednání, kterým měl v záměru zhojit se z poškození, způsobeného mu uvedeným svědkem v minulosti (nevrácená provize ve výši 1 400 000 Kč za nezprostředkovaný úvěr) a který za stavu absolutní insolventnosti svědka realizoval právě přisouzeným způsobem, neproveditelným bez jeho aktivní a zcela vědomé účasti. Proto nemůže obstát jeho tvrzení, že on sám se cítí H. jednáním podveden, jestliže v rozporu s objektivní skutečností potvrdil svým podpisem převzetí neexistujícího předmětu leasingu. Také z jeho způsobu reakce na požadavek jím najaté bezpečností agentury k lokalizaci objektu jejích služeb plyne, že nejprve skutečný stav věci zamlžoval a posléze přiznal, že předmět leasingu nikdy neměl k dispozici. Je tedy zřejmé, že jednal na základě spolupachatelské dohody se svědkem H., který ve své výpovědi tento základ jejich společných aktivit, jakož i jeho specifický účel potvrdil, a to včetně konkretizace jejich smluvených finančních podílů na zisku ke škodě leasingové společnosti, vzniklé uhrazením kupní ceny neexistujícího technického zařízení, určeného k pozdějšímu pronájmu. Není tedy sporu o tom, že dovolatel za shora popsaných okolností jednal v podvodném úmyslu za podmínek §4 písm. a) tr. zák. a že přisouzená právní kvalifikace jeho jednání plně odpovídá opatřeným skutkovým zjištěním. Proto je třeba jeho dovolací námitky považovat za zjevně neopodstatněné. Zbývající obsah odůvodnění dovolání, týkající se námitky nevěrohodnosti usvědčující výpovědi D. H., popř. poukazu na ne zcela úplné (avšak v návaznosti na shora uvedené úvahy plně postačující) podklady pro rozhodnutí o dovolatelově vině, považuje za nekorespondující uplatněnému dovolacímu důvodu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu zčásti i v tomto případě.
Dovolatelem není napadáno právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení v částech textu dovolání, kde namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily všechny jeho argumenty, směřující k závěru, že rozhodně nejednal v podvodném úmyslu, dále že jeho podvodný úmysl byl vykonstruován na základě výpovědi svědka D. H., který se snažil svalit vinu na něj, že nebyla soudem vzata v úvahu ta skutečnost, že společnost C. uzavřela s H. kupní smlouvu, peníze ve výši 2 900 000 Kč mu vyplatila na účet jeho společnosti, kterou si nikterak neprověřila, a že se tak stalo, aniž by předmět koupě fyzicky převzala. Totéž platí i o tvrzeních, že součástí leasingové smlouvy bylo její zajištění v podobě směnečného prohlášení, jehož součástí bylo 48 směnek, přičemž tyto nebyly uplatněny, o poukazu na trestní minulost D. H. tohoto korunního svědka, jakož i na rozporuplný obsah jeho výpovědi, zpochybňující jeho věrohodnost, na upřednostnění vypovídací hodnoty usvědčujících důkazů.
Nejvyšší soud tedy k těmto částem dovolání musí konstatovat, že shora citovanými a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, ve které je namítáno, že svým jednáním nemohl způsobit škodu tím, že by sebe nebo jiného obohatil, současně proto nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu v přisouzené právní kvalifikaci. V této části dovolání nelze považovat za zjevně neopodstatněné a stejně tak není zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a současně z jeho podnětu řešená otázka by nebyla po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud tedy dovolání neodmítl a proto přistoupil k přezkumu věci ve shora uvedeném rozsahu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Předně je třeba připomenout, že dovolací soud je v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy při posuzování, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, striktně vázán skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně, případně která byla doplněna soudem odvolacím. Právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje až na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině trestným činem a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí.
Podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle stávajícího výkladu tohoto ustanovení přitom k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. v případě uzavírání tzv. leasingových smluv nestačí zjištění, že pachatel již v době uzavírání této smlouvy uvedl nepravdivé údaje o některých skutečnostech, ale především musí být prokázáno, že již v této době věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouva vlastně byla uzavřena jen jako prostředek k vylákání předmětu leasingu, kterým uváděl pronajímatele v omyl. Čin je v takovém případě dokonán převzetím předmětu leasingu pachatelem, jenž se tímto způsobem obohatí na úkor leasingové společnosti (srov. rozh. 47/2002 Sb. rozh. tr.).
Uvedený právní názor potvrzuje i systematika ustanovení tr. zák., konkrétně poměr skutkových podstat trestného činu podvodu podle §250 a trestného činu úvěrového podvodu podle §250b. K trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., na rozdíl od obecného trestného činu podvodu, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat. Podle něj tak bude trestný i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně nesplácí. V takových případech je třeba náležitě zvažovat stupeň společenské nebezpečnosti činu (srov. též rozh. 6/2004-I. Sb. rozh. tr.).
Ke znaku způsobené škody pak platí, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, resp. v případě tzv. leasingových smluv celá tato částka bez zaplacené splátky, jejíž zaplacení bylo nutné k tomu, aby smlouva byla vůbec uzavřena, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozh. 27/1996 a 32/2004-II. Sb. rozh. tr.).
V tzv. skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu se podává, že obviněný spolu s D. H. předstírali poškozené leasingové společnosti předání výstředníkového lisu, k němuž ve skutečnosti nedošlo, přičemž na základě podvrženého dokladu o uvedení do provozu tohoto stroje poškozená leasingová společnost smlouvou stroj společnosti, za níž obviněný jednal, pronajala a D. H. poukázala cenu za dodávku neexistujícího stroje, přičemž společnost obviněného zaplatila zálohu na splátky a čtyři běžné splátky, načež další splátky nesplácela ani splácet nemohla. Uvedenému pak odpovídá i popis skutkových zjištění v odůvodnění rozhodnutí.
Ve smyslu shora uvedeného výkladu subjektivní stránky trestného činu podvodu, s kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje, je z popsaného skutku zřejmé, že byla naplněna podmínka, že obviněný již v době uzavírání této smlouvy uvedl nepravdivé údaje ohledně faktické existence předmětu smlouvy, avšak nebylo v popisu skutku uvedeno, že již v této době věděl, že s ohledem na finanční poměry subjektu, za který jednal, nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouva by vlastně byla uzavřena jen jako prostředek k vylákání kupní ceny předmětu leasingu, kterým uváděl pronajímatele v omyl. Z pouhého konstatování, že společnost P. E. po uhrazení akontace a čtyř běžných splátek další splátky nesplácela a ani splácet nemohla, podvodný úmysl ve shora uvedeném smyslu v době uzavírání smlouvy dovodit nelze. K tomu je třeba dodat, že takové skutkové závěry soudy neuvádí ani v odůvodnění svých rozhodnutí.
Ze shora uvedených důvodů je tedy nutno konstatovat, že na základě zjištěného skutkového stavu věci není možné učinit právní závěr, že obviněný se dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu odvolacího.
Krom tohoto pochybení Nejvyšší soud musí poukázat ještě na logický rozpor v posouzení znaku způsobené škody. Platí-li, opět ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení trestného činu podvodu, že při dokonání tohoto trestného činu již podvodným vylákáním peněz nebo věci od poškozeného, je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka nebo hodnota vylákané věci, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) nebo věc vrátí, neboť to se již považuje jen za náhradu způsobené škody, pak se soudy v předchozím řízení chybně vypořádaly právě se zjištěnou skutkovou okolností hrazení běžných leasingových splátek. Tyto od vylákané částky při stanovení výše způsobené škody odečetly, přestože na výši škody neměly vliv a byly až následnou její náhradou. S tím souvisí i nesprávné časové vymezení skutku (měl být podle výroku rozsudku soudu prvního stupně páchán od 7. 1. 1998 do 31. 8. 1998), které zřejmě zohledňuje právě dobu splácení splátek. Nelze sice vyloučit i situaci, kdy pachatel se již při uzavírání tzv. leasingové smlouvy rozhodne z nějakého důvodu, např. proto, aby oddálil odhalení činu, že vedle první splátky, jejíž zaplacení bylo podmínkou uzavření smlouvy, zaplatí i několik dalších splátek, pak by bylo možné nepovažovat i tuto část ceny za způsobenou škodu a odečíst ji stejně jako první splátku. Záměrem pachatele by totiž bylo podvodným jednáním způsobit škodu a sebe nebo jiného obohatit jen v takto omezené výši. Čin by však byl i v takovém případě dokonán již vylákáním předmětu smlouvy, resp. jako v této věci vylákáním zaplacení ceny tohoto předmětu. Takové skutkové závěry však zatím nebyly soudy činěny.
Nejvyšší soud tedy, po zjištění, že dovolání obviněného V. P. je v uvedených směrech důvodné, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil. Zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Opavě opětovně projedná tuto trestní věc a odstraní vady vytknuté rozhodnutím Nejvyššího soudu. Předně je tedy třeba, aby učinil náležitá skutková zjištění ohledně okolnosti, zda obviněný již v době uzavírání leasingové smlouvy věděl, že s ohledem na finanční poměry subjektu, za který jednal, nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouva vlastně byla uzavřena jen jako prostředek k vylákání kupní ceny předmětu leasingu, kterým uváděl pronajímatele v omyl, či zda uvedení v omyl spočívalo toliko v předstírání existence předmětu leasingu. Dále pak, pokud dojde k závěru o podvodném úmyslu, jak je výše uvedeno, posoudí vzniklou škodu podle zásad popsaných shora Nejvyšším soudem. To vše však při striktním respektování zákazu reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně (a případně i odvolací soud) v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného V. P. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch