ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1416.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1416/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2005 dovolání podaná obviněnými O. D., a Z. H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 10 To 168/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 23/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. 2. 2004, sp. zn. 2 T 23/2003, byli obvinění O. D. a Z. H. jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za který byli odsouzeni podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody, a to O. D. v trvání pěti let a Z. H. v trvání tří let. Pro výkon tohoto trestu byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Současně jim byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody J. O. částku 509 000 Kč, přičemž se zbytkem nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na občansko právní řízení.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že společně s dosud neustanovenou osobou v době od měsíce června 2002 do 20. srpna 2002 telefonicky požadovali po J. O., vydání finančních prostředků a v případě, že by tak neučinila, vyhrožovali fyzickou likvidací jí a její rodině, na základě čehož jim jmenovaná předala svojí finanční hotovost ve výši 80 000 Kč a dále ji pod hrozbou fyzické likvidace donutili potvrdit si od svého zaměstnavatele Š. ú. v J. výši svého příjmu a následně ji vozili svým osobním vozidlem zn. Ford Sierra po různých peněžních ústavech v H. a H. K., kdy postupně dne 9. 7. 2002 uzavřela s Č. s., a. s., pobočka H., smlouvu o úvěru na částku 159 000 Kč, dne 10. 7. 2002 s GE C. B., a. s., smlouvu o úvěru na částku 60 000 Kč, dne 17. 7. 2002 s KB, a. s., smlouvu o úvěru na částku 10 000 Kč, dne 13. 8. 2002 s Č.s., a. s., smlouvu o úvěru na částku 30 000 Kč a dne 15. 8. 2002 s ČSOB, a. s., smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 30 000 Kč, přičemž takto získané finanční prostředky v celkové výši 429 000 Kč opět pod pohrůžkou fyzické likvidace předala obviněným.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění odvolání, z jejichž podnětu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 10 To 168/2004, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněné odsoudil k trestu odnětí svobody, a to O. D. v trvání čtyř let a Z. H.v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon je podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému D. dne 16. 6. 2004, obviněnému H. dne 24. 6. 2004, jejich obhájci dne 16. 6. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Jičíně dne 14. 6. 2004.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění dne 3. 8. 2004 prostřednictvím obhájce dovolání, kterými napadli všechny jeho výroky. Jako důvod dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázali na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelé uvedli, že dokazováním provedeným před soudem prvního stupně nebyla nikterak prokázána jejich vazba na neustanovenou osobu ve smyslu spolupachatelství. Z jejich výpovědi i z výpovědi poškozené vyplývá, že sami poškozené nijak nevyhrožovali a k žádnému jednání ji nenutili. Měli s ní přátelský vztah a neměli v úmyslu jí ublížit.
Pojem „zdůrazňovali pohrůžky“, použitý soudem prvního stupně, naprosto nevyjadřuje jejich jednání. Na poškozené se také při hlavním líčení soudem bezdůvodně uváděný strach z obviněných neprojevoval. Zatímco jejich obhajobu potvrzuje řada důkazů, soudy obou stupňů ve svém hodnocení vycházely více z vlastních hypotéz, zlehčovaly důkazní sílu důkazů a posuzovaly je značně v jejich neprospěch. Soud prvního stupně navíc nevzal do úvahy výpověď důležitého svědka V. a odvolací soud nepřipustil další důležitý důkaz, a to výslechem svědka S.. Tím byli v rozporu se zákonem zkráceni na svých procesních právech, neboť jim nebylo umožněno prokázat podstatné okolnosti svědčící v jejich prospěch. Při hodnocení důkazů dále nebylo přihlédnuto k naprosté shodnosti jejich výpovědí a výpovědi poškozené. Bez důvodných pochybností nebyla prokázána ani jejich dobrovolná záměrná součinnost s vyděrači. Soudy neakceptovaly ani význam jejich snahy spolupracovat s policií při identifikaci a dopadení neustanovené osoby. Přičetly jim k tíži neoznámení trestného činu, k němuž však došlo ze strachu před vyděrači. Sami nikdy nepopřeli, že si byli vědomi, že poškozená jednala pod pohrůžkou násilí, jelikož jejich jednání bylo vedeno stejným tlakem, nicméně spatřovat v tom jejich úmysl je nesprávným hodnocením skutkového stavu. Obviněný H. byl pod menším tlakem ze strany vyděračů, na jednání se podílel v podstatě jako řidič, přičemž se svou přítomností snažil usnadnit těžkou situaci obviněného D., který byl pod značnou hrozbou a jednal ve strachu o sebe a svou rodinu. Z uvedených argumentů dovozují, že soudy v řízení dovodily nesprávně skutkový stav věci, který bez opory v dokazování a bez odstranění důvodných pochybností vzaly za prokázaný a na základě nesprávně posouzeného skutkového stavu věci vydaly nesprávná rozhodnutí. Podle jejich názoru dokazováním nebylo prokázáno, že skutek dle obžaloby spáchali. Pokud soudy přesto konstatovaly jejich vinu, pak následně vadně nepřihlédly k polehčujícím okolnostem ve smyslu §33 písm. d) a j) tr. zák., které jsou v tomto případě zcela evidentní.
Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a sám rozhodl tak, že je zprostí obžaloby, případně věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že z dovolací argumentace napadá kvalifikovaným způsobem právní závěr soudů námitka o absentující spolupachatelské vazbě na třetí osobu, jíž má být naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §235 odst. 2 pím. b) tr. zák. Má však zato, že soudy zjištěné umocňování psychického nátlaku na poškozenou dosahovalo u obou dovolatelů kvalit spolupachatelského podílu na naplňování znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání, jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce. Správnost tohoto právního posouzení pak obstojí i po stránce materiální. Tyto námitky tedy považuje za zjevně neopodstatněné. Na uplatněném dovolacím důvodu pak nemohou participovat dovolací námitky, vytýkající nezohlednění údajných polehčujících okolností při stanovení výměry trestu, neboť je nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná a zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že dovolání přípustná jsou /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu. Přitom z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obvinění v dovolání formálně označují jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V první části textu dovolání dovolatelé napadají výlučně dostatečnost provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů, které podle jejich názorů nebylo objektivní. Sami přitom konstatují, jaká fakta podle jejich názoru byla prokázána a jaká nikoli. Fakticky tak v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadají toliko zjištění skutkových okolností, významných pro posouzení obligatorních znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Sami to také v závěru dovolání potvrzují, když uvádí, že soudy „dovodily nesprávně skutkový stav věci, který bez opory v dokazování a bez odstranění důvodných pochybností vzaly za prokázaný a na základě nesprávně posouzeného skutkového stavu věci vydaly nesprávná rozhodnutí. Dokazováním v hlavním líčení nebylo nikterak prokázáno, že skutek dle obžaloby spáchali obžalovaní“.
Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozují-li dovolatelé nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jimi deklarovaných možností jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Také námitka ohledně spolupachatelství s neustanovenou osobou je, ačkoli ji nejvyšší státní zástupkyně považuje za uplatněnou řádně, založena výlučně na skutkovém základě. Dovolatelé totiž tvrdí, že dokazováním provedeným před soudem prvního stupně nebyla nikterak prokázána jejich vazba na tuto osobu, což dovozují z dále v textu dovolání konstatovaného průběhu dokazování. I o tomto tvrzení tedy platí, co bylo uvedeno výše. Nelze totiž přehlédnout, že již nalézací soud dospěl ke zcela opačnému skutkovému závěru, který vyjádřil ve skutkové větě výroku o vině, a to, že telefonicky požadovali, vyhrožovali, nutili atd. poškozenou společně s touto dosud neustanovenou osobou.
Ve zbývající části dovolání obvinění namítali nezohlednění jim prospívajících polehčujících okolností při stanovení výměry trestů. Zde je nutno konstatovat, že ačkoli by tzv. jiné hmotně právní posouzení při izolovaném jazykovém výkladu teoreticky mohlo zahrnovat i otázky ukládání trestu, při interpretaci tohoto pojmu ve smyslu zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto smyslu Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – části trestní, z něhož vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných odmítl, aniž z jejich podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch