ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1435.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1435/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2005 dovolání podané obviněným V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 6 To 441/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 49/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 16 T 49/2003, byl V. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na neurčitou dobu.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se obviněný V. P. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že společně s dalšími třemi spolupachateli dne 21. 10. 2002 kolem 13.45 hod. v P. v prodejně mobilních telefonů v úmyslu odcizit zboží fyzicky napadli majitele prodejny J. K. tak, že po výkřiku „to je přepadení“ ho ohrožovali nožem, kterým mu způsobili řeznou ránu na krku v délce 3 cm, povalili ho na zem, kde ho kopali a tloukli, snažili se ho spoutat izolepou a udeřili ho kladivem do hlavy a v prodejně odcizili 9 ks mobilních telefonů, notebook zn. Compact Q Armada a telefonní aparát s kabelem Samsung, čímž způsobili poškozenému J. K. škodu v celkové výši 44 800 Kč.
Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 6 To 441/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto rozhodnutí byl doručen obviněnému dne 13. 10. 2004, jeho obhájci dne 19. 1. 2004 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 dne 13. 10. 2004.
Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dne 4. 3. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a současně v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvádí, že jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu bylo důvodné a odvolací soud měl proto buď napadený rozsudek zrušit podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. pro podstatné vady řízení nebo podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. pro nesprávnost skutkových zjištění. Konstatuje, že je z jednání popsaného ve výroku rozsudku usvědčován toliko výsledkem rekognice osob provedené poškozeným a výsledkem porovnání pachových stop zajištěných na místě činu se srovnávací pachovou konzervou. Přitom však výsledek rekognice nemůže být použit jako důkaz jeho viny, neboť z obsahu protokolu o jejím provedení vyplývá, že poškozený viděl v den rekognice fotografie osob, které byly v souvislosti s napadením jeho osoby zadrženy policií, v denním tisku. Výsledek takovéto rekognice je třeba s ohledem na §104b odst. 2 tr. ř. považovat pro potřeby dokazování za nepoužitelný. Při hlavním líčení si pak poškozený nebyl jist, zda je totožný s některou z osob, jimiž byl napaden. Jediným možným důkazem jeho viny pak zůstává výsledek porovnání pachových stop. Důkaz srovnávací pachovou zkouškou je však pouze důkazem nepřímým a podle ustálené soudní praxe pouze důkazem podpůrným, na němž nemůže zásadní měrou spočívat rozhodnutí o vině. Dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02, podle nějž je k použitelnosti tohoto důkazního prostředku v trestním řízení nezbytné, aby o odběru pachové stopy obviněného byl sepsán protokol se všemi obsahovými náležitostmi. Ten však obsahem spisu není, pročež ani výsledek srovnávací zkoušky pachových stop nemůže sloužit jako důkaz. Dále pak namítá, že nesprávným právním posouzením věci je stižen i výrok o trestu odsuzujícího rozsudku, neboť nalézacím soudem byla nesprávně posouzena možnost jeho nápravy a v důsledku toho mu uložil nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení městského soudu zrušil a poté tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že dovolatelem formálně uplatněný důvod pro podání dovolání nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Argumenty uváděné v dovolání jsou opakováním obhajoby obviněného z řádného opravného prostředku, jakým je odvolání, když s těmito okolnostmi se druhoinstanční soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Obviněný se tak domáhá pouze druhé odvolací instance a výlučně odlišného hodnocení důkazů soudy s argumentací, že jde o jí zmiňovaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jakožto podané z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu. Přitom z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a současně v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., tzn. že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V textu dovolání pak poukazuje na formální pochybení, k nimž mělo dojít při provádění dokazování, z čehož pak dovozuje procesní nepoužitelnost důkazů, ze kterých nalézací soud vycházel při zjištění skutkového stavu, a dále pak na nepřiměřenou přísnost jemu uloženého trestu, a to v důsledku nesprávného zhodnocení možností jeho nápravy.
Je však třeba ve vztahu k těmto námitkám konstatovat, že svým obsahem nenaplňují zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a ani jiný z přípustných dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř.
Důvod specifikovaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (jeho první alternativa) spočívá v tom, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku jsou taxativně vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících řízení o stížnosti a odvolání. Podstata tohoto zákonem upraveného dovolacího důvodu je pak v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, na místo toho však opravný prostředek bez věcného přezkoumání odmítl nebo zamítl (např. jako opožděně podaný), aniž přitom byly splněny procesní podmínky pro takový postup. Smyslem dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném opravném řízení, které v rozporu se zákonem nebylo provedeno. V posuzovaném případě však dovolatel nesplnění konkrétních procesních podmínek pro zamítnutí odvolání (stanovených v §253 tr. ř.) neuvádí. Hovoří o vadě odvolacímu řízení předcházejícího řízení, kterou se odvolací soud měl zabývat a nezabýval.
Konkrétní argumentace dovolání by tak zdánlivě odpovídala spíše druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle těchto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli takové rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V těchto ustanoveních ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.). Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata dovolání spočívá v první části v nesouhlasu obviněného s provedeným dokazováním, hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro určení totožnosti pachatele trestného činu. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat. Jinými slovy, odvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Ve vztahu k námitce týkající se nepřiměřenosti obviněnému uloženého trestu odnětí svobody pak sice je možné konstatovat, že tzv. jiné hmotně právní posouzení by při izolovaném jazykovém výkladu teoreticky mohlo zahrnovat i otázky ukládání trestu. Při interpretaci tohoto pojmu ve smyslu zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto smyslu Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – části trestní, z něhož vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch