ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1448.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1448/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. března 2005 dovolání podané obviněným T. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 4 To 489/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 7 T 8/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 7 T 8/2002, byl T. Š. uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 2, §42 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 2 T 59/2002, který nabyl právní moci dne 18. 3. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Podle zjištění okresního soudu se T. Š. měl dopustit uvedené trestné činnosti tím, že spolu s dalšími spoluodsouzenými dne 5. 9. 2001 kolem 22.00 hod. ve F.-M., před veřejným telefonním automatem naproti budovy K. ú. ve F. – M., společně, i když každý různou intenzitou, fyzicky napadli M. T. a P. K., které v průběhu útoku srazili na zem, M. T. odcizili z peněženky finanční částku ve výši 250 Kč a P. K. odcizili z tašky mobilní telefon zn. Siemens C 25 v hodnotě nejméně 4 500 Kč, přičemž svým jednáním poškozenému M. T. způsobili zranění spočívající v lehkém otřesu mozku a fraktuře kloubního výběžku dolní čelisti vlevo s posunem, které si vyžádalo léčení delší šesti týdnů. T. Š. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl potrestán rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 2. 1999, sp. zn. 7 T 2/98, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 1999, sp. zn. 4 To 128/99, jímž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, když tento trest byl zrušen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 6 T 16/99, a byl ukládán souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který vykonal dne 22. 3. 2001.
Proti tomuto rozsudku podal (mimo jiné) obviněný T. Š. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 4 To 489/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto rozhodnutí byl doručen obviněnému Š. dne 14. 7. 2004, jeho obhájci dne 15. 7. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství ve Frýdku-Místku dne 13. 7. 2004.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný T. Š. dne 16. 9. 2004 (dáno na poštu dne 15. 9. 2004) prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoli v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Odkázal přitom na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že odvolací soud se při přezkumu rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednáním odsouzeného došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný má zato, že zjištěným skutkem nebyly naplněny znaky uvedeného trestného činu, protože posuzované jednání nebylo motivováno zištností a úmyslem zmocnit se cizí věci, ale toliko neuváženou pomocí známým při jakési šarvátce. Pro to, aby jednání obviněného mohlo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže, zde chybí úmysl zmocnit se cizí věci, jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu. Jeho jednání by tedy snad mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť ani se podle jeho přesvědčení nepodařilo prokázat nic více než to, že obviněný napadl jiného na místě veřejně přístupném. Odvolací soud při přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně nebral v úvahu, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevysvětlil naplnění zákonného znaku úmyslného jednání odsouzeného, které by směřovalo ke zmocnění se cizí věci.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu, zrušil a Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že dovolatelova jediná námitka o absenci jeho úmyslu zmocnit se násilím cizí věci patří do okruhu přezkumných možností dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jeho první varianty nesprávného právního posouzení skutku. Z popisu přisouzené skutkové věty, pokrývajícího také jednání dalších dvou spolupachatelů, jakož i odůvodnění odsuzujícího rozsudku této otázky se týkajícího a akceptovaného i na odvolací úrovni, však dovolatelem namítaný závěr rozhodně neplyne. Jestliže byl dovolatel uznán vinným, že za uvedených místních a časových podmínek se spoluobviněným V. K. a ml. D. R, .byť každý různou intenzitou, avšak společným jednáním fyzicky napadli poškozené T. a K., které srazili na zem a odcizili jim peněženky s finančními obnosy a jednomu z nich i mobilní telefon, pak není pochyb o tom, že všichni tři obvinění a tedy včetně dovolatele jednali v loupežném úmyslu. Při takovém popisu skutkových okolností, plynoucích z důkazně podložených skutkových zjištění, ani nelze dovolatelovo jednání po subjektivní stránce hodnotit jinak. Ostatně s jeho permanentním způsobem obhajoby, promítnutým také do odůvodnění jeho dovolání, se soudy obou stupňů již opakovaně vypořádaly. S jejich způsobem přístupu k této otázce v návaznosti na již shora uvedené nelze než plně souhlasit a lze k tomu dodat jen tolik, že výsledkem dovolatelovy účasti na pouhém fyzickém konfliktu s poškozenými by nemohlo být jejich ukrácení na majetkových hodnotách, které měli při sobě, pokud by jednal pouze v jím tvrzeném úmyslu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je přitom dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli takové rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V těchto ustanoveních ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Dovolatel v textu dovolání prvotně tvrdí, že jeho jednání nebylo motivováno zištností a úmyslem zmocnit se cizí věci, ale toliko neuváženou pomocí známým při jakési šarvátce, s tím, že se podle jeho přesvědčení nepodařilo prokázat nic více než to, že napadl jiného na místě veřejně přístupném. Z této argumentace pak dovozuje, že pro to, aby jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže, zde chybí úmysl zmocnit se cizí věci, jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu a jeho jednání by tedy snad mohlo naplnit toliko skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Nelze však přehlédnout, že nalézací soud dospěl ke skutkovému závěru zcela odlišnému od výše popsaného tvrzení dovolatele, vyjádřenému ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, který odvolací soud potvrdil, a to že společně se spoluobviněnými fyzicky napadli poškozené, které v průběhu útoku srazili na zem a odcizili jim finanční hotovost a mobilní telefon, přičemž jim způsobili popsaná zranění. V odůvodnění tohoto rozsudku pak nalézací soud tyto skutkové závěry z hlediska znaku tzv. loupežného úmyslu ještě blíže konkretizoval tak, že se všichni obvinění, tedy i obviněný T. Š., společně podíleli na fyzickém napadení poškozených s úmyslem zmocnit se finančních prostředků a věcí, které poškození měli u sebe. Byť je psychický vztah obviněného ke způsobení následku posuzovaného činu vyjádřen právními termíny, nelze o skutkových závěrech soudu o vědomí obviněného o možnosti způsobení následku i o jeho záměru tento následek způsobit v tomto případě pochybovat.
Obviněný tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění se se závěry ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch