ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1470.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 1470/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2005 dovolání podané obviněným R. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 8 To 67/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 1 T 2/2005, byl R. T. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., za který byl podle §219 odst. 1, §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění městského soudu se obviněný shora uvedeného trestného činu dopustil tím, že dne 2. 10. 2004 kolem 22.45 hod. v P.-S., na pozemku vedle v ul. M., po předchozí slovní rozepři úmyslně dvakrát velkou silou bodl nezjištěným hrotnatým předmětem do levé zadní boční strany hrudníku poškozeného L. E., čímž poškozenému způsobil bodnou ránu s vbodem v zadní čáře pažní vlevo ve výši asi 6. mezižebří s bodným kanálem pronikajícím směrem ke střední čáře a dolů zasahující do svalstva podél páteře a nepronikající do hrudní dutiny a dále bodnou ránu zevně od lopatky a pod ní pronikající zezadu směrem dopředu do dutiny hrudní s bodným poraněním levé plíce a bránice a krvácením do levé hrudní dutiny, přičemž uvedené zranění bezprostředně ohrožovalo život poškozeného a v případě neposkytnutí včasné lékařské pomoci mohlo způsobit smrt poškozeného v důsledku zakrvácení levé hrudní dutiny, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 12. 1999, č. j. 2 T 130/99-474, byl mimo jiné potrestán pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a který vykonal dne 2. 3. 2003, a ihned poté nastoupil další trest odnětí svobody v trvání dvou let z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 70/98, který vykonal dne 16. 7. 2004.
Proti rozsudku městského soudu podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 8 To 67/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému a jeho obhájkyni dne 5. 8. 2005 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze dne 8. 8. 2005.
Proti shora uvedenému usnesení vrchního soudu podal obviněný dne 29. 9. 2005 prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudy v předchozím řízení nesprávně posoudily jeho jednání, neboť pro skutečnost, že jednal reflexivně v pudu sebezáchovy, kdy mu uvízla noha v hromadě dříví a byl napaden půlmetrovým trámkem poškozeným, nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu vraždy v pokusu. Rozhodně se jeho jednání nedá posuzovat z toho hlediska, že musel být se smrtí poškozeného přinejmenším srozuměn a jednal tedy přinejmenším v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit. Vzhledem k tomu, že poškozený nadužíval omamné psychotropní látky, což o něm bylo všeobecně známo, myslel si, že vzhledem k jeho chování, rozšířeným zorničkám a ostatním projevům, že jej může zabít, neboť si ani nemusel být vědom, jakou intenzitou na něj útočí, a proto se ohnal dvakrát nožem. Poškozený na první bodnutí nereagoval, proto si myslel, že se nůž svezl po oděvu a nezasáhl jej. Možná tedy jednal nepřiměřeně k jeho útoku, obával se však toho, že mu půlmetrovým trámem může způsobit těžkou újmu na zdraví či smrt. Podle jeho názoru jednal v nutné obraně proti smrtícímu útoku. Kdyby si byl vědom toho, že poškozeného jakkoli ohrozil na životě, neodešel by a zavolal by lékařskou pomoc. Z jeho strany tedy šlo o nutnou obranu a z tohoto důvodu mělo být trestní stíhání zastaveno, neboť se nejednalo o trestný čin, protože se znalostmi a zkušenostmi v této oblasti včetně osoby poškozeného předpokládal, že jeho útok je veden intenzitou, která může ohrozit jeho život s tím, že útok byl veden na jeho hlavu a měl zaklíněnou nohu, snažil se o co nejúčinnější obranu. Je tu i druhá možnost hodnocení tohoto trestného činu jakožto trestného činu ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. Nebyly však dány důvody pro hodnocení jeho jednání jako pokusu vraždy.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že z obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě však plně souhlasí se závěry soudu druhého stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněného v rámci jeho odvolání. Odvolací soud uvedl, že se o jednání v nutné obraně v žádném případě nejednalo, neboť zranění byla poškozenému způsobena na zádech, což rozhodně nesvědčí pro obranu před jeho útokem. V právní kvalifikaci jednání obviněného rovněž neshledává pochybení, neboť se jednalo o intenzivní rány, z nichž jedna pronikla do dutiny hrudní a způsobila závažné poranění, které by s největší pravděpodobností vedlo ke smrti poškozeného. Obviněný si musel být vědom toho, že v dutině hrudní jsou umístěny životně důležité orgány a že jejich poškození vede zpravidla ke smrti. Závěrem konstatuje, že s ohledem na dostupný spisový materiál skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jej odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu zčásti i v tomto případě.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Jak vyplývá z vyslovených námitek, dovolání je z převážné části postaveno na tvrzeních obviněného, že jednal reflexivně v pudu sebezáchovy, kdy mu uvízla noha v hromadě dříví a byl nenadále napaden půlmetrovým trámkem poškozeným, myslel si, že vzhledem k chování poškozeného, rozšířeným zorničkám a ostatním projevům, že jej může zabít, neboť si ani nemusel být vědom, jakou intenzitou na něj útočí, a proto se ohnal dvakrát nožem, přičemž poškozený na první bodnutí nereagoval, proto si myslel, že se nůž svezl po oděvu a nezasáhl jej. Dále pak na konstatování, že nemohl být se smrtí poškozeného srozuměn.
Nelze však přehlédnout, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu, uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku a dále rozvedených v odůvodnění, se kterými se zcela ztotožnil i soud odvolací, k činu došlo tak, že poté co obviněný po předcházející rvačce s poškozeným odcházel se svědkem V., poškozený po něm hodil dřevěnou laťku, na což obviněný reagoval tím, že se vrátil zpět na pozemek v M. ulici vedle a poškozeného opakovaně bodl nezjištěným hrotnatým předmětem, pravděpodobně nožem, velkou silou do levé zadní boční strany hrudníku, přičemž si musel současně být vědom toho, že při takovém útoku reálně hrozí nebezpečí usmrcení poškozeného, k čemuž nedošlo jen v důsledku okolností zcela nezávislých na vůli obviněného.
Obviněný tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění s hodnocením v řízení provedených důkazů a z něho vyplývajících závěrů soudů ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud tedy k části dovolání musí konstatovat, že v textu dovolání konkrétními uplatněnými argumenty tento dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo toliko ve zbývající části dovolání, v níž dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku s tím, že z jeho strany šlo o nutnou obranu a z tohoto důvodu mělo být trestní stíhání zastaveno, případně měl být skutek hodnocen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. Nejvyšší soud tedy dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
K odůvodnění uvedeného závěru je třeba uvést následující:
Podle ustanovení §13 tr. zák. (nutná obrana) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Ve vztahu k citovanému ustanovení je nejprve významné skutkové zjištění nalézacího soudu, že mezi obviněným a poškozeným došlo ke slovnímu sporu, který přerostl ve vzájemné napadení, kdy oba upadli na zem, kde ve rvačce pokračovali. Zde platí, že jestliže dvě osoby navzájem útočí na svou tělesnou integritu, nejde o nutnou obranu (srov. rozh. č. 165/1949 sb. rozh. tr.). K posuzovanému útoku obviněného však nedošlo podle zjištění nalézacího soudu v průběhu rvačky, ale jak již bylo uvedeno shora poté, co obviněný následně odcházel a poškozený po něm hodil dřevěnou laťku, na což obviněný reagoval tím, že se vrátil zpět na pozemek, kde došlo k předchozí rvačce a poškozeného opakovaně bodl hrotnatým předmětem velkou silou do zad. Pak však platí, že jestliže se obviněný dopustil činu v době, kdy útok na něj byl již ukončen, nemůže jít o případ nutné obrany, neboť ta může směřovat toliko proti přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku (srov. rozh. č. 77/1952 Sb. rozh. tr.). Lze tedy uzavřít, že podmínky ustanovení §13 tr. zák. v daném případě naplněny nebyly.
Ve vztahu k námitce vadné právní kvalifikace skutku jakožto pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 tr. zák. s tím, že měl být posouzen toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 tr. zák., kterou však dovolatel nijak blíže neodůvodnil, Nejvyšší soud může toliko konstatovat, že výše popsaná skutková zjištění nalézacího soudu zcela odpovídají zákonným znakům pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 tr. zák., tedy že je lze posoudit jako jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného, jehož se obviněný dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání činu nedošlo.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch