ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1477.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1477/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2004, sp. zn. 3 To 80/2004, který rozhodoval jako soud odvolací ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 17/2001, takto:
Dovolání obviněného J. T. se podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2004, sp. zn. 43 T 17/2001, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely účinné od 1. 1. 2002.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedené trestné činnosti se měl dopustit tím, že společně s J. M., proti které bylo trestní řízení vyloučeno k samostatnému projednání, po předchozí dohodě obviněný J. T., jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku, vystavil pro obchodní společnost A Q-l., s.r.o., fakturu na celkovou částku 1.976.863.30 Kč za dodaná strojní zařízení - soustružnický křivkový revolverový automat A40C a vodorovnou vyvrtávačku WH63, a dne 16. ledna 1997 v B. na ul. V., obviněná J. M. za obchodní společnost D. d., s.r.o., kde byla jediným jednatelem a společníkem, jako nájemce uzavřela leasingovou smlouvu s obchodní společností A Q-l., s.r.o., jako pronajímatelem, přičemž k předání předmětu leasingu - uvedených strojních zařízení, ve skutečnosti nedošlo, když zápis o převzetí předmětu leasingu z 16. ledna 1997 byl fiktivní, čímž po zaplacení akontace a první splátky v celkové výši 717.264,- Kč při podpisu citované smlouvy, což byla podmínka uzavření leasingové smlouvy, ke škodě obchodní společnosti A Q-l., s. r.o., vylákali celkem 1.259.599,60 Kč.
Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, přičemž jeho výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v tom, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 (pěti) roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán povinností nahradit škodu poškozenému A Q-l., s.r.o. v likvidaci, se sídlem P., H., a to částku 1.259.599.60 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce.
Rozsudkem Vrchního soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 3 To 80/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který zůstal ve výroku o vině v napadeném rozsudku nedotčen, podle §250 odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 (pěti) roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněný.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Dovolání směřuje výlučně proti výroku o trestu. Namítá, že Vrchní soud v Olomouci při svém rozhodování pochybil, když mu nebyl uložen souhrnný trest podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Dovolatel argumentuje tím, že souhrnný trest uloží soud, odsuzuje-li pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Připomíná, že se měl trestného činu, pro který byl Krajským soudem v Brně a posléze Vrchním soudem v Olomouci odsouzen, dopustit dne 16. ledna 1997, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. listopadu 2003, č. j. 1 T 54/2002-2140, byl dosud nepravomocně odsouzen za jiný trestný čin. Dovolatel se proto domnívá, že Vrchní soud v Olomouci měl vyčkat, jak bude ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 54/2002 pravomocně rozhodnuto a teprve poté vydat rozsudek s případným uložením souhrnného trestu. Dovolatel brojí dále proti „nepřiměřené přísnosti“ trestu, který mu byl uložen Vrchním soudem v Olomouci. Domnívá se, že Vrchní soud v Olomouci svůj výrok o trestu učinil, aniž by se blíže zabýval veškerými okolnostmi případu a osobou dovolatele tak, jak to učinil soud prvního stupně. Dle dovolatele Krajský soud v Brně správně posoudil polehčující okolnosti případu, vztahující se k jeho osobě, jeho osobní poměry a přihlédl i k tomu, že skutek se měl stát již začátkem roku 1997, tedy více než před sedmi lety. Dovolatel se domnívá, že trestem, který mu byl uložen Krajským soudem v Brně byl účel trestu předpokládaný v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. zcela naplněn. Podle jeho názoru naproti tomu výrok o trestu z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci není v souladu s účelem trestu a dokonce se mu příčí. Poukazuje na to, že k jeho osobním poměrům přihlédl soud prvního stupně, ale soud druhého stupně už nikoliv, a uvádí dále, že se stará o svoji těžce zdravotně postiženou družku J. M. i jejího syna J. M. Dovolatel zdůrazňuje, že tyto osoby jsou zcela odkázány na výživu i osobní péči a pomoc z jeho strany. Upozorňuje rovněž i na tu skutečnost, že sám intervenující státní zástupce v rámci veřejného zasedání před Vrchním soudem v Olomouci dal soudu na zvážení návrh, zda u dovolatele nejsou dány podmínky pro uložení trestu s podmíněným odkladem při současném vyslovení dohledu za podmínek dle ustanovení §60a tr. zák. V této souvislosti je dovolatel přesvědčen, že tímto návrhem Vrchní státní zástupce změnil návrh Krajského státního zástupce uvedený v jeho odvolání, ohledně způsobu výkonu trestu. Vrchní soud v Olomouci se však uvedeným návrhem Vrchního státního zástupce ohledně způsobu výkonu trestu dovolatele nezabýval.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil výrok o trestu z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. řádu podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že s odkazem na dovolací důvod upravený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání úspěšně podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V případě odkazu na dovolací důvod upravený v ustanovení §256b odst. 1 písm. h) tr. řádu tomu tak je, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Státní zástupce považuje za zřejmé, že posouzení otázky, zda jsou v určitém případě splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., je součástí aplikace trestního zákona, tedy hmotně právního předpisu a případný nedostatek v tomto posouzení proto lze úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se může jednat o nesprávné hmotně právní posouzení. Státní zástupce připomíná, že podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., odsuzuje-li pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Státní zástupce považuje za zřejmé, že obviněný se měl dopustit trestného činu, pro který byl odsouzen Krajským soudem v Brně a posléze pravomocně napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 80/2004 ze dne 2. června 2004, dne 16. ledna 1997. Současně považuje za zřejmé, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 54/2002 ze dne 28. listopadu 2003 byl obviněný J. T. nepravomocně odsouzen pro jiný trestný čin, jehož se měl dopustit v době od července roku 1996 do dubna roku 2000.
Ohledně toho, zda a kdy dřívější rozsudek nabyl právní moci, nelze dle názoru státního zástupce vycházet jen z toho, zda a jak bylo nabytí právní moci vyznačeno na tzv. doložce právní moci písemného vyhotovení rozsudku, ale soud rozhodující později musí otázku, zda a kdy dřívější rozsudek nabyl právní moci, řešit jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. řádu. Pravomocný musí být i výrok o trestu v tomto rozsudku. Jestliže však tento rozsudek ještě nenabyl právní moci, soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (R 27/1971).
Dle státního zástupce uvedené pravidlo neplatí absolutně ve všech případech, kdy jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu a neuplatní se např. tehdy, byl-li dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele v opravném řízení zrušen, popř. pokud nebyl v dřívějším řízení ještě vyhlášen, anebo soud později rozhodující sám nehodlá obviněného uznat vinným. Státní zástupce uvádí, že pro potřebu tohoto vyjádření bylo u Krajského soudu v Brně dne 15. prosince 2004 ověřeno, že v trestní věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 54/2002 se jedná o složitější skupinovou trestní věc, přičemž k tomuto datu nelze ani odhadem stanovit předpokládaný termín, v němž Krajský soud v Brně jako soud odvolací o podaných odvoláních rozhodne. Na složitost předmětné trestní věci dle státního zástupce lze usuzovat i ze skutečnosti, že ač obžaloba Okresnímu soudu v Prostějově napadla již počátkem roku 2002, k vyhlášení nepravomocného rozsudku došlo až dne 28. listopadu 2003, přičemž nelze vyloučit částečné či úplné zrušení rozsudku prvoinstančního soudu a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle názoru státního zástupce je třeba pravidla o vyčkání právní moci dřívějšího rozsudku vážit s ohledem na požadavek rychlosti řízení vyjádřený v ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu a také v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž, jestliže v takovém případě soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele s rozhodnutím nevyčká a pachateli v zájmu urychlení řízení uloží trest, o případném uložení souhrnného trestu může rozhodnout, při použití analogie s pravidlem (R 33/1998) soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele nenabyl právní moci v okamžiku rozhodování soudu, který rozhodoval později. V opačném případě by v konkrétní trestní věci musel Vrchní soud v Olomouci vyčkávat právní moci rozhodnutí o vině a trestu v trestní věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 54/2002, což by dle státního zástupce v současné době mohlo teoreticky trvat řadu dalších měsíců, čímž by zcela evidentně došlo k porušení shora citovaného požadavku co nejrychlejšího projednání trestních věcí. Uvedenou dovolací námitku obviněného J. T. hodnotí státní zástupce s ohledem na uvedené skutečnosti jako zjevně neopodstatněnou.
K námitce dovolatele vůči druhu a výměře uloženého trestu uplatněné v rámci důvodu dovolání podle §265 odst. 1 písm. g), h) tr. řádu státní zástupce uvádí, že v této souvislosti přichází v úvahu výlučně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Dovolacím důvodem v dovolatelem namítaném kontextu je pouze uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Citovaný důvod dovolání není naplněn námitkami v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. I v případě, pokud by výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, není tímto dán důvod dovolání, byl-li uložen přípustný druh trestu a byla-li výměra trestu stanovena v rámci zákonné trestní sazby, jak je tomu v předmětné věci. Státní zástupce se dále domnívá, že námitky dovolatele nelze uplatnit ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné než právní kvalifikace skutku, jelikož pokud zákon ve vztahu k trestu výslovně stanoví dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu (upuštění od potrestání) a podle §265b odst. 2 tr. řádu (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), znamená to „a contrario“, že z jiných než těchto důvodů nelze výrok o druhu a výměře uloženého trestu dovoláním napadat. Státní zástupce uzavírá, že v daném případě dovolatel uplatnil dovolací námitky, které obsahově nenaplňují jím zvolené (ani žádné jiné) dovolací důvody a jeho dovolání bylo v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Dále se státní zástupce domnívá, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Za tohoto stavu navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a současně souhlasil, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání J. T. má všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, tj. zda v předmětné věci nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2004, sp. zn. 3 To 80/2004, jako soudu odvolacího, kterým byl z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o trestu, obviněný byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou a podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněný (§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu). Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. K., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu, doručeno bylo Krajskému soudu v Brně dne 26. července 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. T. uplatnil důvody dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, přičemž dovoláním napadl pouze výrok o trestu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. června 2004, sp. zn. 3 To 80/2004. Dovolatel vyslovuje přesvědčení, že Vrchní soud v Olomouci pochybil, neuložil-li mu souhrnný trest, namítá i nepřiměřenou přísnost odvolacím soudem mu uloženého trestu.
Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i předcházející řízení, a shledal, že dovolání obviněného není důvodné.
V posuzovaném případě (v části vytýkající nepřiměřenou přísnost trestu) dovolatel vytýká Vrchnímu soudu v Olomouci nerespektování ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. tím, že mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody a nesprávný postup v posouzení polehčujících okolností případu, za který považuje starostlivost o těžce zdravotně postiženou družku a jejího syna, kteří jsou dle jeho tvrzení na něho zcela odkázáni výživou i osobní péčí a současně nezohlednil, že k trestnému činu došlo v roce 1997, tedy více než sedm let před vydáním pravomocného odsuzujícího rozsudku.
K možnostem uplatnění dovolacích důvodů ve vztahu k výroku o trestu vyjádřil Nejvyšší soud právní názor v řadě svých rozhodnutí.
V usnesení ze dne 2. září 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, v této souvislosti uvedl: „Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu.“
Uvedený právní názor pak rozvedl v usnesení ze dne 21. května 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004 (a uplatnil jej i ve svých dalších rozhodnutích, např. 11 Tdo 575/2004):
„Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítané vady výroku o trestu napadeného rozsudku podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., druhý v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, tj. musí být druh trestu podle zákona nepřípustný či výměra trestu mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu.
Výklad opačný /tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu uvedeného pod písmenem g)/ by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navíc je třeba říci, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a k výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým ‚zvláštním podmínkám‘ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Takto vyložený právní názor Nejvyššího soudu plně dopadá i na posuzovanou věc. S ohledem na skutečnosti výše uvedené byl tudíž obviněným v dovolání uplatněn zcela jiný důvod, než který má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a proto bylo nutno dovolání v této části podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout.
Při posouzení dovolání v té jeho části, ve které dovolatel namítá nesprávnost postupu soudu, jež spatřuje v neuložení souhrnného trestu, Nejvyšší soud vycházel z právního názoru vysloveného v usnesení ze dne 21. května 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004, dle kterého dovolatel může „namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým ‚zvláštním podmínkám‘ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu“ (shodně i v usnesení ze dne 21. května 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004).
Dle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v §35 odst. 1 tr. zák., odsuzuje-li pachatele za trestný čin, který spáchal dříve než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Účelem ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. je, aby v případě vícečinného souběhu trestných činů byl pachateli uložen jediný (souhrnný) trest, pokud byl již za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen. Uvedený souběh trestných činů ale nesmí být přerušen odsuzujícím rozsudkem soudu.
Při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele pravomocný, pročež platí v praxi soudů obecné pravidlo, že soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (č. 27/1971 Sb. rozh. tr.). Tato zásada však neplatí absolutně ve všech případech, kdy jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu (viz R č. 33/1998 Sb. rozh. tr.). Za situace, kdy dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele byl v opravném řízení zrušen, je totiž třeba použití tohoto pravidla v každém jednotlivém případě vážit s ohledem na požadavek rychlosti řízení vyjádřený v ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu a také v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jestliže v takovém případě soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele s rozhodnutím nevyčká a pachateli uloží trest, o případném uložení souhrnného trestu pak rozhodne soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele byl v opravném řízení zrušen.
Jak plyne z narace věci, dovolatel se měl dopustit trestného činu, pro který byl odsouzen Krajským soudem v Brně rozsudkem ze dne 29. března 2004, sp. zn. 43 T 17/2001, a posléze pravomocně dovoláním napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 80/2004 ze dne 2. června 2004, dne 16. ledna 1997, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 54/2002 ze dne 28. listopadu 2003 byl nepravomocně odsouzen pro jiný trestný čin, jehož se měl dopustit v době od července roku 1996 do dubna roku 2000. Všechny trestné činy, kterých se dovolatel měl dopustit, tedy byly spáchány přede dnem 28. listopadu 2003, uvedený souběh trestných činů nebyl přerušen odsuzujícím rozsudkem soudu a splňuje tudíž podmínky uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák.
V uvedené věci se ocitají v kolizi způsob zabezpečení účelu ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., spočívající v případě naplnění podmínek uložení souhrnného trestu ve vyčkání právní moci dřívějšího rozhodnutí, a zásada rychlosti řízení vyjádřená v ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu a také v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jakkoli v dané věci nedošlo ke zrušení dřívějšího odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem, platí i pro ni analogicky úvaha, dle které jestliže soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele s rozhodnutím nevyčká a pachateli uloží trest, o případném uložení souhrnného trestu pak rozhodne soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele v dané době nenabyl ještě právní moci. Nepostupoval-li by tímto způsobem, byl by tím založen dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Námitka obviněného je sice řádně uplatněným dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak je na základě výše uvedeného výkladu zjevně neopodstatněná. S ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman