ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1518.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1518/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. dubna 2005 dovolání obviněného Ing. L. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 6 To 80/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 17/2003 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. T. odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 6 To 80/2004, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. L. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2004, sp. zn. 50 T 17/2003, jímž byl obviněný Ing. L. T. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkurzní podstaty na dobu deseti let.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., když uvedl, že napadeným usnesením bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, a že v předcházejícím řízení došlo k pochybení, jež zakládá dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k posléze uvedenému důvodu dovolání pak namítl, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně jako soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Připomněl, že tento soud vycházel z výpovědi obviněného, z výpovědí svědků JUDr. J. B. a Ing. M. Š., jakož i z listinných důkazů obsažených ve spise. Zopakoval přitom podstatný obsah své vlastní výpovědi, ve které popisuje průběh a motivaci nakládání s finanční částkou ve výši 14 mil. Kč z majetku úpadce. Zdůraznil, že nikdy nepopíral neoprávněnou manipulaci s finančními prostředky úpadce, avšak jednal přitom s vědomím, že celou tuto částku vrátí, což také učinil, byť s určitým časovým odstupem, dne 16. 2. 2004. Má za to, že s jeho výpovědí koresponduje i výpověď Ing. M. Š., zástupce společnosti A.G. C.Z., s. r. o. a rovněž i ostatní provedené důkazy nejsou v rozporu s jeho výpovědí. Za sporné považuje především to, k čemu směřoval jeho úmysl při neoprávněném převodu peněz z účtu úpadce na svůj vlastní účet a pod jaké zákonné ustanovení trestního zákona je tedy jeho jednání podřaditelné. Zdůraznil, že úvahy obou soudů o zištné motivaci jeho jednání pokládá za spekulativní s tím, že mu nebyl prokázán úmysl obohatit sebe nebo jiného. Nebyla tak vyvrácena obhajoba, že veškeré neprávem použité finanční prostředky, včetně úroku z půjčky, měly být vráceny do konkurzní podstaty úpadce. Samotnou snahu zajistit investice do oblasti V. B. pak nelze posuzovat jako jeho bezdůvodné obohacení. Základním motivem jeho jednání bylo navrácení finančních prostředků úpadci, a proto nelze dovozovat ani eventuální úmysl tyto prostředky nevrátit. Nevrácení peněžních prostředků bylo výsledkem jednání zahraničního partnera firmy A.G. C.Z., s. r. o., které nemohl předpokládat. Má za to, že nebyl prokázán jeho úmysl porušit právní zájem chráněný ustanovením §248 tr. zák., když předmětné finanční částky se nechtěl zmocnit a použít ji pro sebe. To lze dovodit ze zjištění, že jakmile mu byla zapůjčená částka vrácena firmou A.G. C.Z., s. r. o., ihned ji vrátil. Namítá tedy, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry, protože bylo mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že měl úmysl peníze vrátit do konkurzní podstaty.
Jeho jednání tak mělo být správně posouzeno pouze jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. nebo podle §225a tr. zák., za což mu měl být uložen trest nespojený s přímým výkonem odnětí svobody přiměřený tomuto trestnému činu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 To 80/2004, a sám ve smyslu výše navrhovaného rozhodl, eventuálně, aby přikázal vrchnímu soudu, popřípadě soudu nalézacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že podané dovolání uplatňuje námitky, jejichž podstatou je údajně vadná právní kvalifikace soudy zjištěného skutkového stavu, jež se má v zásadě odvíjet od nedostatku zavinění na straně obviněného. Této argumentaci dovolatele však nelze, z důvodů rozvedených již v odůvodnění napadeného usnesení a rozsudku Krajského soudu v Brně, přisvědčit. Právní kvalifikaci užitou oběma soudy ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu považuje za správnou a námitky dovolatele jako zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný dovolání opírá, záleží v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím je dána možnost namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku, resp. soudy zjištěného skutkového stavu. Právním posouzením skutku je míněno jeho hmotně právní posouzení, to znamená ta část rozhodovací činnosti soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.
Obviněný podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod uplatnil též prostřednictvím druhé alternativy ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tohoto ustanovení. Zcela nadbytečně pak namítl i první alternativu tohoto dovolacího důvodu, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, když z obsahu dovolání je zřejmé, že žádnou námitku stran nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí jeho odvolání odvolacím soudem ani nevznesl. Lze jen podotknout, že naplnění této alternativy dovolacího důvodu v posuzované věci nepřichází vůbec v úvahu, když odvolací soud po provedení věcného přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s ohledem na uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná námitka dovolatele, zda v posuzované věci byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry po stránce subjektivní, tj. zda soudy učiněné skutkové zjištění opodstatňuje závěr, že obviněný jako správce konkurzní podstaty jednal v úmyslu přisvojit si peněžní prostředky z majetku úpadce.
K posouzení důvodnosti uplatněné námitky je třeba připomenout konkrétní skutková zjištění, která jsou východiskem pro další úvahy Nejvyššího soudu. Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že obviněný Ing. L. T., jako soudem ustanovený správce konkurzní podstaty úpadce - společnosti E. B., s. r. o., dne 3. 8. 2000 neoprávněně převedl příkazem k úhradě z účtu úpadce vedeného u G. C. B.na svůj vlastní účet u téhož peněžního ústavu částku ve výši 14 mil. Kč, z tohoto svého účtu tuto částku převedl na jiný svůj účet u A. B., a poté použil tak, že podstatnou část takto získaných finančních prostředků (10 mil. Kč) poskytl v rámci své vlastní obchodní spolupráce s firmou A.G. C.Z., s. r. o., jako svoji půjčku této firmě. Pro úplnost lze jen dodat, že zbývající část těchto peněžních prostředků vyzvedl v hotovosti z tohoto svého účtu a uschoval do svého soukromého trezoru ( srov. např. č. l. 273). Tímto jednáním způsobil úpadci - firmě E. B., s. r. o., škodu ve výši 14 mil. Kč. Jak je dále rozvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, obviněný jako soukromá osoba uvedené společnosti A.G. C.Z., s. r. o. tak půjčil na dobu šesti měsíců částku 250.000,- USD (tj. peníze úpadce) s úrokem 5,75 % p. a., přičemž půjčka měla sloužit na úhradu nákladů spojených s blíže nespecifikovaným zahraničním úvěrem. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že firma A.G. C.Z., s. r. o. do 3 dnů ode dne připsání zahraničního úvěru na svůj účet uzavře s obviněným následnou smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytne obviněnému jako fyzické osobě finanční částku až do výše 50 mil. USD. Rovněž garanční směnka na částku 375.000,- USD na zajištění půjčky poskytnuté obviněným byla vystavena ve prospěch obviněného jako soukromé osoby. Přitom firmě A.G. C.Z., s. r. o. nebylo nic známo o tom, že peníze zapůjčené obviněným náleží do konkurzní podstaty úpadce E. B., s. r. o. (viz svědectví Ing. M. Š. – č. l. 277). S těmito skutkovými zjištěními se ztotožnil i odvolací soud a na jejich základě dospěly oba soudy shodně k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., se přitom dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, spáchá čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného a způsobí tak škodu velkého rozsahu. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl /§4 písm. a), b) tr. zák./.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již výše citovaná skutková zjištění dostatečně opodstatňují závěr o naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Obviněný vědomě převedl příkazem k úhradě z účtu úpadce postupně na své vlastní účty peněžní částku ve výši 14 mil. Kč (což obviněný ani nijak nezpochybňuje), a to se záměrem s touto částkou disponovat jako s vlastními peněžními prostředky, což také posléze (27. 11. 2000) realizoval tím, že peněžní prostředky, které byly součástí konkurzní podstaty úpadce použil jako fyzická osoba tak, že podstatnou část takto získaných finančních prostředků poskytl v rámci obchodní spolupráce s firmou A.G. C.Z., s. r. o., jako svou půjčku této firmě, a tím současně v této výši zmenšil majetek poškozeného - úpadce E. B., s. r. o. Soudy ve vztahu k subjektivní stránce přisouzeného trestného činu přiléhavě poukázaly na to, že obviněný opakovaně převáděl cizí peněžní prostředky z účtu úpadce na své vlastní účty, že jako fyzická osoba s nimi disponoval tak, že je zapůjčil třetí osobě, aniž ji, a ani nikoho jiného informoval o skutečnosti, že se jedná o peněžní prostředky, které mu nepatří, že na základě uzavřené smlouvy o půjčce měl získat jak úroky ze zapůjčených peněz, tak i možnost získání výhodné půjčky velkého rozsahu, popřípadě i možnost uplatnění garanční směnky. Nelze v této souvislosti též přehlédnout, že zbytek peněžních prostředků obviněný vyzvedl v hotovosti ze svého účtu a uložil do svého soukromého trezoru. Výše uvedené okolnosti vedly soudy důvodně k závěru, že obviněný jako správce konkurzní podstaty s uvedenou peněžní částkou v rozporu s ustanovením §8 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nakládal jako s vlastními finančními prostředky, které tímto odňal z dispozice úpadce, čímž způsobil na cizím majetku škodu ve výši takto přisvojené peněžní částky ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. Není tedy sporu o tom, že obviněný tak jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
K námitce obviněného, že soudy zjištěné jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., případně podle §255a tr. zák., považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že podstatou trestného činu podle §255 tr. zák. je jednání, kterým vzniká škoda na cizím majetku, kterou se rozumí jakékoli zmenšení hodnoty opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Ustanovení §255 tr. zák. je tak ustanovením subsidiárním k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák. a v podstatě se vztahuje na ty případy, kdy pachateli, jemuž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku nelze prokázat, že by obohatil sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. Jestliže si tedy pachatel sám přisvojí cizí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopouští se trestného činu zpronevěry, a nikoli trestného čin porušování povinnosti při správě cizího majetku (srov. např. rozhodnutí uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 4, ročník 2001 - T 91, rozhodnutí pod. č. 48/1951 Sb. rozh. tr.). Obdobně to platí i ve vztahu k trestnému činu podle §255a tr. zák.
S ohledem na výše již popsaná skutková zjištění soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy nijak nepochybily, pokud dospěly k závěru, že zjištěné jednání obviněného naplňuje všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Na základě všeho výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání obviněného Ing. L. T. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík