ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.273.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 273/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2005 dovolání podané obviněnou J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 11 To 237/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 141/2002,a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 8 T 141/2002, byla J. B. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let. Dále jí byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající ve výkonu takové funkce, kde se nakládá se svěřenými finančními prostředky a kde je dána hmotná odpovědnost, a to na dobu dvou let. Současně jí byla podle §228 odst. 1 tr. zák. uložena povinnost nahradit poškozené společnosti S. T. K. částku 2 415 458,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 11 To 237/2004, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal jmenovanou vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za který ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let. Dále jí podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, spočívající ve výkonu takové funkce, kde se nakládá se svěřenými finančními prostředky a kde je dána hmotná odpovědnost, a to na dobu dvou let. Současně jí podle §228 odst. 1 tr. zák. uložil povinnost nahradit poškozené společnosti S. G., a. s., P., částku 2 415 458,50 Kč. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněné dne 2. 11. 2004, její obhájkyni dne 29. 10. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v J. dne 27. 10. 2004.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, pozměněných soudem odvolacím, se obviněná uvedené trestné činnosti měla dopustit tím, že jako referentka nákupu v bývalé a. s. A. J., kde byla zaměstnána od 1. 3. 1998 do 16. 1. 2002, čerpala mimořádné zálohy k proplácení faktur dodavatelům v hotovosti, přičemž nejméně v době od 1. 1. 2001 do 16. 1. 2002 nepoužila všechny takto získané finanční prostředky k uvedenému účelu a ponechala si je pro vlastní potřebu a způsobila tak uvedené akciové společnosti, vystupující od 7. 8. 2002 pod názvem S. G., a. s., se sídlem P., škodu ve výši 2 415 458,50 Kč.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná dne 25. 11. 2004 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, kterým napadla všechny jeho výroky, ve spojení s výroky rozsudku nalézacího soudu. Jako důvod dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázala na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvádí, že nesprávnost právního posouzení skutku spatřuje v odsouzení za uvedený trestný čin, aniž bylo prokázáno její úmyslné zavinění. Poukazuje na předchozí procesní postup ve věci, kdy došlo k jejímu zproštění, neboť se nepodařilo prokázat, že by odcizila jí svěřené finanční prostředky. Namítá, že ne vždy ke konci kalendářního roku prováděla předepsané vyúčtování, ale na druhou stranu takto jednala, aby zajistila chod provozu slévárny. Proto má za to, že nebylo prokázáno úmyslné přisvojení svěřených peněz. Přitom právní názor odvolacího soudu, že dlouhodobě zadržovala svěřené finanční prostředky svého zaměstnavatele a tak došlo k jejich odejmutí z kontroly a dispozice jejich vlastníka, a že svým jednáním získala možnost s nimi sama nakládat, nepovažuje za správný. Má za to, že tento výklad zákonného znaku trestného činu zpronevěry opomíjí zcela otázku úmyslného zavinění, směřujícího ke způsobení škody. Dále dovolatelka polemizuje s časovým ohraničením přisouzeného skutku a servává na svém přesvědčení o absenci zavinění. Odvolává se na výpovědi svědků, že finanční prostředky pro pracoviště slévárny bylo vždy problematické kumulovat, a že svědkyně L. tento fakt v podstatě potvrdila. Dovolatelka dále zdůraznila, že měla vždy za účetní období toho kterého roku peníze na zaplacení faktur k dispozici a pokud požadovala v lednu mimořádné zálohy, pak tyto byly určeny pouze na nové dodávky, nikoli však na krytí nezaplacených faktur. Tuto obhajobu však nemohla realizovat, neboť jejímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno, a proto odvolací soud o tři roky zkrátil období, po které mělo ke zpronevěře docházet. Namítá, že žádný přímý důkaz proti ní neexistuje a poukazuje na řadu nepřímých důkazů, např. na prověřování její životní úrovně, která je pouze standardní povahy. Zdůrazňuje, že žádný finanční prospěch na úkor svého zaměstnavatele nezískala a uvádí, že pachatelem mohl být kdokoli ze 17 lidí, kteří mohli vědět o tom, kde jsou přes den uloženy klíče od trezoru, přičemž postačovalo, aby se skutečný pachatel zdržel v kanceláři o něco déle. Zabývá se pak dále hodnocením jak nepřímých důkazů, tak i svědeckých výpovědí, které podle ní v její neprospěch nevyznívají a je-li vycházeno ze znaleckého posudku z oboru ekonomie, pak jeho závěry považuje za nepodložené, pokud je není možno dát do souvislosti s předchozím účetním obdobím pro nemožnost jeho rozkrytí.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jičíně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že z textu odůvodnění dovolání je nepřehlédnutelné, že souhrn veškerých dalších jejích námitek je zcela jednoznačně orientován ke zpochybnění provedeného dokazování jak z hlediska jeho úplnosti, tak i jeho způsobu hodnocení, spojeného se závěrem, že se skutku v přisouzené podobě dopustila skutečně ona. Jestliže tedy za daného stavu věci dovolatelka staví namítaný nedostatek svého zavinění na trvalé obhajobě, že neodcizila svěřené finanční prostředky z trezoru svého poškozeného zaměstnavatele ani jinak si nesjednala možnost s nimi trvale disponovat, pak takovým zásahem do přisouzeného skutkového stavu věci zcela vybočuje z rámce dovolacího řízení. Proto není možno se její dovolací argumentací věcně zabývat, neboť po obsahové stránce nenaplňuje jak použitý, tak ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 pís. a) až l) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu. Přitom z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obviněná v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu dovolání však dovolatelka, s poukazem na citovaný dovolací důvod, v převážné většině uplatněných námitek vyjadřuje svůj nesouhlas s dostatečností provedeného dokazování, hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li dovolatelka nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jí deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Proto se Nejvyšší soud těmito námitkami uvedenými v dovolání nemohl zabývat a skutkové závěry soudů z jejich hlediska přezkoumávat.
Za právní námitku ve smyslu uplatňovaného dovolacího důvodu je možno označit jen tu část dovolání, kde obviněná zpochybňuje právní názor odvolacího soudu, že dlouhodobě zadržovala svěřené finanční prostředky svého zaměstnavatele a tak došlo k jejich odejmutí z kontroly a dispozice jejich vlastníka, a že svým jednáním získala možnost s nimi sama nakládat, neboť má za to, že tento výklad zákonného znaku trestného činu zpronevěry opomíjí zcela otázku úmyslného zavinění, směřujícího ke způsobení škody. K tomu je možno uvést, že citovaná skutková zjištění odvolacího soudu byla v odůvodnění napadeného rozhodnutí použita jako vysvětlení způsobu, jak si obviněná vytvořila možnost dále použít předmětné finanční prostředky pro svoji potřebu a způsobit tak poškozené společnosti škodu, jak bylo (jako konečný a rozhodující skutkový závěr) její žalované jednání popsáno ve výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Tento skutkový závěr pak sloužil odvolacímu soudu jako podklad pro právní posouzení skutku v tom smyslu, že obviněná jím naplnila znaky trestného činu zpronevěry, včetně úmyslného zavinění. Dovolací soud pak musí konstatovat, že v napadeném rozsudku popsaný skutek má všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a že v tomto směru neshledal v právním posouzení skutku žádné pochybení. Jednání je popsáno tak, že dostatečně vyjadřuje i psychický vztah obviněné ke způsobené škodě v tom smyslu, že jí musel být zřejmý tento následek činu, a že jeho vyvolání bylo z její strany záměrné. Dovolání je proto v této části zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem a závěrům Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněné odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch