ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.368.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 368/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2005 dovolání podané obviněným S. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 7 To 60/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 273/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 7. 2003 byl S. B. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 21. 2. 2003 kolem 13.40 hod. ve Z. v baru F. na ul. D. Č., tedy na místě veřejnosti přístupném a před přítomnými hosty ztropil výtržnost tím, že bezdůvodně fyzicky napadl opakovanými údery do obličeje ing. J. S.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 7 To 60/2004, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto rozhodnutí byl doručen obviněnému dne 10. 8. 2004, jeho obhájci dne 3. 8. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství ve Znojmě dne 3. 8. 2004.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dne 26. 8. 2004 prostřednictvím zvoleného obhájce dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání, ve spojení s výroky rozsudku soudu prvního stupně. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že je pravdou, že se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku, jeho motivace však spočívala pouze v tom, aby pomohl M. vrátit peněženku a doklady. Poškozenému se omluvil, dohodl se s ním, poskytl mu náhradu a uzavřel dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení §309 tr. ř. Ačkoli se snažil dodržet postup podle tohoto ustanovení trestního řádu, soud jeho návrh neakceptoval, přitom s ohledem na okolnosti případu a jeho osobu, by takové vyřízení věci bylo dostačující. Dále pak je podle jeho názoru nesprávná právní kvalifikace jeho jednání. S ohledem na motivaci jeho jednání měl soud zvážit, zda se v daném případě nejedná pouze o přestupek. Pokud jej soudy v předchozím řízení uznaly vinným ze spáchání trestného činu, dopustily se pochybení, neboť stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání takovou právní kvalifikaci neodůvodňoval.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Skutková zjištění učiněná nalézacím soudem podle něj neodporují zásadám formální logiky a dovolací soud je jimi proto vázán. Dle skutkových zjištění byl poškozený ing. J. S. bezdůvodně fyzicky napaden nejen na místě veřejnosti přístupném, ale i před větším počtem přítomných hostů. Žádné okolnosti, které by stupeň společenské nebezpečnosti skutku snižovaly pod hranici předpokládanou ustanovením §3 odst. 4 tr. zák., zjištěny nebyly. Skutečnost, že soud nepostupoval podle §309 tr. ř. pak žádnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. zák. neodpovídají. Nad rámec tohoto konstatování lze toliko uvést, že podmínky pro takový postup zjevně splněny nebyly, neboť obviněný se ke skutku nedoznal a ani jeho osoba uvedený postup neumožňuje, neboť již byl pro obdobné trestné činy opakovaně soudně trestán. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) i obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Jak vyplývá z vyslovených námitek, podstata části dovolání spočívá na nesouhlasu obviněného s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně vymezení okolností významných pro posouzení znaků subjektivní stránky trestného činu. Obviněný totiž namítá, že motivem jeho jednání byla snaha o navrácení odcizené peněženky a dokladů jiné osoby. Nelze však přehlédnout, že nalézací soud dospěl k závěru, že k fyzickému napadení poškozeného obviněným došlo bezdůvodně. Takový závěr soudů je však závěrem skutkovým, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutková zjištění soudů, jak již bylo uvedeno, nelze dovoláním v těchto souvislostech napadat. Jinými slovy, odvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Pokud jde o námitky obviněného směřující proti postupu soudů, kterým neakceptovaly jeho návrh na postup podle §309 tr. ř., tedy na schválení narovnání a zastavení trestního stíhání, je třeba opět konstatovat, že tyto neodpovídají žádnému zákonnému dovolacímu důvodu. Z okolností postupu podle §309 tr. ř. může zakládat dovolací důvod pouze skutečnost, že bylo tímto způsobem soudem rozhodnuto, aniž byla dána některá z podmínek stanovených pro tento postup (srov. ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.). Nelze tedy dovolání podat z toho důvodu, že soud rozhodnutí upravené tímto ustanovením neučinil. I samotná dikce tohoto ustanovení uvádí, že soud tímto způsobem rozhodnout může, nikoli musí.
Nejvyšší soud tedy k části dovolání musí konstatovat, že v textu dovolání konkrétními uplatněnými argumenty tento dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu než povoluje zákon.
Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je na místě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaných zákonných dovolacích důvodů došlo ve zbývající části dovolání, ve které je namítán nedostatek společenské nebezpečnosti činu. Nejvyšší soud tedy dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z napadených rozhodnutí přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
K odůvodnění shora uvedeného závěru je třeba konstatovat následující:
Obviněný se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném jednání, jež je přímo uvedeno v příkladmém výčtu forem jednání, jež ustanovení §202 tr. zák. považuje za výtržnické, tj. napadl jiného. Skutková podstata uvedeného trestného činu, jež byla jednáním obviněného bezpochyby zcela naplněna, se vyznačuje současně i tzv. typovou nebezpečností činu pro společnost. Orgány činné v trestním řízení pak výlučně pomocí znaků skutkové podstaty vyjádřenou typovou nebezpečností trestného činu pro společnost poměřují nebezpečnost konkrétní, tj. konkrétního jednání, na kterémžto základě činí závěry o tom, zda je příslušná skutková podstata naplněna po formální i materiální stránce. Z hlediska viny pak musí dojít k závěru, že charakter a stupeň konkrétní nebezpečnosti trestného činu se nachází v hranicích typové nebezpečnosti dané ve znacích skutkové podstaty tohoto trestného činu. V posuzovaném případě přitom soudy v předchozím řízení neshledaly, že by některá z okolností determinujících stupeň společenské nebezpečnosti činu (§3 odst. 4 tr. zák.) mohla odůvodňovat posun nebezpečnosti činu obviněného mimo hranice typové společenské nebezpečnosti skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud s tímto závěrem souhlasí. Je třeba konstatovat, že význam chráněného zájmu, který byl činem obviněného dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za nichž byl obviněným spáchán, osoba obviněného, míra jeho zavinění ani jeho pohnutka, tak jak byly tyto okolnosti soudem zjištěny, nenasvědčují závěru, že by stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost byl toliko nepatrný a čin proto, i když vykazuje znaky trestného činu, by trestným činem nebyl (§3 odst. 2 a 4 tr. zák.).
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch