ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.608.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 608/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2005 dovolání obviněných M. K. a R. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 To 166/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 3/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 3 T 3/2004, byl M. K. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za který byl podle §219 odst. 2, §29 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. R. B. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za který byl podle §219 odst. 2, §29 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně jim byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. ČR, O. p. K. V., D. J., částku ve výši 541 519 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 To 166/2004, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že M. K. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což ho odsoudil podle §222 odst. 3, §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků. R. B. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což ho odsoudil podle §222 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Pro výkon těchto trestů je zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně jim uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. ČR, O. p. K. V., D. J., částku ve výši 541 519 Kč. Opis tohoto rozsudku byl doručen oběma obviněným i jejich obhájcům dne 3. 3. 2005 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 2. 3. 2005.
Podle skutkových zjištění krajského soudu, doplněných vrchním soudem, se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že
-dne 15. 4. 2003 v době kolem 20.30 hod. v K. V. v Ch. ulici v neobydleném domě v blízkosti benzínového čerpadla P., po předchozí hádce společně napadli S. L., kterého opakovaně bili pěstmi a kopali do hlavy, obličeje a dalších částí těla, přičemž S. L. po pádu na zem utrpěl puklinu klenby a spodiny lební, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou, pohmoždění a otok mozku, což vedlo k jeho smrti, a dne 16. 4. 2003 byl S. L. na místě nalezen mrtvý;
-na témž místě, v téže době a stejným způsobem společně napadli K. O., který v důsledku útoku utrpěl těžké poranění hlavy, a to zhmoždění mozku a rozsáhlý krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou, což vedlo k bezvědomí, v tomto stavu byl dne 16. 4. 2003 převezen na ARO Nemocnice v K. V. a operován, přičemž v důsledku komplikací těžkého poranění hlavy dne 13. 7. 2003 zemřel, aniž se z bezvědomí probral; přičemž obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 9. 1994, sp. zn. 5 T 442/93, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 1994, sp. zn. 6 To 321/94, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, který vykonal dne 2. 3. 1997.
Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný M. K. dne 19. 4. 2005 a obviněný R. B. dne 25. 4. 2005 prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněný M. K. jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V textu tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že stěžejní otázkou dokazování byl podíl obou obviněných na smrtelných zraněních poškozených. K řádnému objasnění právě těchto skutečností bylo nutné před soudem vyslechnout přímou účastnici konfliktu K. B., o což se nalézací soud pokusil ale neučinil a odvolací soud se o toto ani nepokusil. Je si vědom, že skutkové námitky nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přesto se nemůže s právní kvalifikací skutku, tak jak jej vyslovil odvolací soud ztotožnit, aniž by si dovolil vyslovit přesvědčení, že skutková zjištění na základě kterých odvolací soud o vině rozhodoval bez připuštění důvodných pochybností, jsou natolik nepřesvědčivá a neodpovídají použité právní kvalifikaci. Odvolací soud oproti nalézacímu soudu neshledal v jeho jednání úmysl jiného usmrtit, ale zcela pominul také zjištěná drobná povrchová zranění u obou poškozených, která průkazně souvisí s jeho jednáním vůči nim. Jeho podíl jen na těchto povrchových zraněních výrazně snižuje nebezpečnost činu pro společnost, způsobení takového a ne jiného zranění může naplňovat jen skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., rozhodně nemůže naplňovat znaky trestného činu, pro který byl pravomocně odsouzen. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. B. dovolací důvod specifikoval odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V textu dovolání uvedl, že dovolací důvod spatřuje v tom, že odvolací soud kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ačkoli dle jeho názoru z provedených důkazů vyplývaly spolehlivé důvody pro použití právní kvalifikace ve vztahu k jeho jednání toliko podle §221 odst. 1 tr. zák. a to vzhledem k excesivnímu jednání spoluobviněného K. U spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je vyžadován společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak společné jednání, tak sledování společného cíle. Postačí sice konkludentní dohoda, avšak každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a má být s touto možností srozuměn. Tato podmínka však v daném případě naplněna nebyla. Sám nemohl předpokládat, co je záměrem K., zda poškozeným pouze namlátit, nebo jim způsobit těžká zranění, jak dovozuje vrchní soud. Pouze se bránil útoku poškozeného L., což výslovně potvrzuje i obviněný K. Jeho exces lze dovozovat i z výpovědi svědka S. a vedou k němu i další okolnosti. Dále pak vrchní soud sice správně nedovodil úmysl obviněných poškozené usmrtit, nicméně však v rozporu se skutkovým zjištěním nesprávně dovodil úmysl obviněných způsobit poškozeným těžká zranění. Soud dospěl ke skutkovému zjištění, že útok odsouzených proti poškozenému L. byl veden silou spíše menší intenzity a přímo nesměřoval do té části těla, kde jsou důležité orgány, o čemž svědčí i to, že nebyl porušen obličejový skelet. Zranění, kterému pak tento poškozený podlehl, bylo způsobeno s největší pravděpodobností pádem na tvrdou podložku, nikoli tedy v důsledku jejich přímých úderů, a to převážně úderů obviněného K. K útoku nebyly použity žádné nástroje či zbraně. Útok na poškozeného O. pak byl veden podobným způsobem, tedy též údery a kopy s menší intenzitou, nezpůsobilými samy o sobě způsobit těžká zranění. Výše uvedená skutková zjištění pak ale už neodpovídají použité právní kvalifikaci, nýbrž kvalifikaci podle ustanovení §221 odst. 1, 3 tr. zák. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že obvinění formálně deklarují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jimi uplatněné primárně polemizují s řádně zjištěným skutkovým stavem a stojí tak obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to ve vztahu k oběma obviněným. Napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jakožto podaná z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná a zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že dovolání přípustná jsou /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu. Přitom z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obvinění v dovolání formálně označují jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu dovolání však obviněný K. poukazuje na absenci výslechu svědkyně B. a konstatuje, že právní posouzení jeho jednání je vadné, neboť on sám se podílel jen na drobných povrchových zraněních obou poškozených, což by mohlo naplňovat pouze skutkovou podstatu trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný B. pak poukazuje na excesivní jednání spoluobviněného K., které podle jeho názoru vyplývá z provedených důkazů, s tím, že ve vztahu k jeho jednání je namístě použití právní kvalifikace toliko podle §221 odst. 1 tr. zák. Sám totiž nemohl předpokládat, co je záměrem K., zda poškozeným pouze namlátit, nebo jim způsobit těžká zranění, jak dovozuje vrchní soud. Pouze se bránil útoku poškozeného L., což výslovně potvrzuje i obviněný K., svědek S. a vyplývá to i z dalších okolností. Dále poukazuje na to, že zranění, kterým poškození podlehli, bylo způsobeno s největší pravděpodobností pádem na tvrdou podložku, nikoli tedy v důsledku jejich přímých úderů, a to převážně úderů obviněného K.
Obvinění tak prvotně v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřují svůj nesouhlas s provedeným dokazováním, hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení obligatorních znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu a jeho subjektů. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu.
Odvozují-li pak dovolatelé nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jimi deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Nelze totiž přehlédnout, že jimi uvedené popisy skutkového děje kolidují se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, částečně pozměněnými soudem odvolacím, uvedenými ve výroku o vině a podrobněji rozvedenými v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z těchto zjištění je zřejmé, že soudy dospěly k závěru, že obvinění poškozené společně fyzicky napadli a uvedená poranění jim způsobili tak, že je bili pěstmi a kopali do hlavy, obličeje a dalších částí těla a poté je na místě oba s těžkými poraněními nechali bez jakékoli pomoci. Odvolací soud potvrdil též skutkový závěr nalézacího soudu, že oba obvinění jednali ve vzájemném srozumění, vedeni stejným záměrem poškozeným způsobit přinejmenším vážná zranění. Konstatoval mimo jiné i to, že oba museli bez pochybností předpokládat, že při útoku na poškozené tito mohou po některé z ran upadnout na zem a tímto si způsobit vážné zranění (viz str. 12 a 13 rozsudku odvolacího soudu).
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných odmítl, aniž z jejich podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch