ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.61.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 61/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2005 dovolání podané obviněným J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 7 To 91/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 34/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 1 T 34/2003, byl J. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody dceři zemřelé P. Š., částku 7 988 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla jmenovaná odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 11. 8. 2003 v době mezi 16.00 – 16.30 hodin ve svém bytě v Č. K. úmyslně usmrtil kuchyňským nožem délky 205 mm o délce čepele 100 mm bodnutím do srdce poškozenou A. M.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 7 To 91/2004, napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině J. B. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému a jeho obhájci dne 21. 9. 2004 a Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích dne 20. 9. 2004.
Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dne 23. 10. 2004 (dáno na poštu dne 22. 11. 2004) prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl všechny jeho výroky ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvádí, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že se dopustil trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., ačkoli takový závěr nemá oporu v provedených důkazech. Polemizuje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle kterých mělo dojít k poranění poškozené v důsledku jednání jiné osoby, přičemž znalci v podstatě vyloučili, že by si poškozená mohla bodnořezné poranění způsobit sama. Označuje závěry posudku za rozporné a uvádí, že omyl znalců není vyloučen skutečností, že na provedení pitvy i na následném odborném posudku se podílejí dva znalci. Poukazuje na skutečnost, že znalci nebyli schopni určit, kterou rukou měla být vedena smrtící rána, přičemž tato okolnost má podle dovolatele pro objasnění věci zcela mimořádný význam. Jestliže znalci nezískali potřebnou jistotu při posuzování této otázky, vznikají pochybnosti i o přesnosti dalších jejich závěrů. Za účelem odstranění nejasností mělo být zadáno vypracování revizního znaleckého posudku a pokud se tak nestalo, došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále rozebírá a ze svého hlediska hodnotí skutečnost, že na těle poškozené byly zjištěny tři bodnořezné rány, kdežto na jejich šatech a podprsence bylo zjištěno pouze jedno svislé bodnořezné poranění. Dovozuje, že minimálně jedna rána byl vedena proti obnaženému tělu poškozené, z čehož vyvozuje závěr, že si je mohla poškozená způsobit sama a že právě toto poranění mohlo být smrtelné. Polemizuje se závěry znalců, podle kterých je pro ženu atypické, aby při sebevražedném jednání vedla útok do oblasti prsního dvorce. Sám hodnotí uložení ran v těle poškozené a dospívá k závěru, že musely být vedeny buď levou rukou útočící osoby či pravou rukou poškozené, a zdůrazňuje skutečnost, že on sám je pravák. V této souvislosti rozebírá varianty, podle kterých si mohla zranění způsobit sama poškozená nebo k němu mohlo dojít při vzájemné potyčce, při kterém poškozená držela nůž v pravé ruce. Poukazuje na sníženou hybnost svojí pravé ruky, což podle jeho názoru vylučovalo, aby útok byl veden silou potřebnou pro způsobení poranění, a konstatuje, že soud odmítl jeho důkazní návrh na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie. Popisuje svoje chování poté, kdy zjistil zranění poškozené (přivolání lékařské pomoci a policie a následné popírání viny), a označuje za nelogické, že by se takto choval v případě, že by se dopustil závažného trestného činu. Konečně nesouhlasí se znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, neboť jejich závěry považuje za nesprávné a hrubě zkreslující. Uvádí, že názor obou senátů mohl být ovlivněn vyjádřením obviněného před znalci, které učinil bez přítomnosti obhájce. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, podle které nelze výpověď obviněného učiněnou před znalci považovat za důkaz. Podle dovolatele došlo k porušení ustanovení §107 odst. 1 věta čtvrtá tr. ř.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že dovolání neobsahuje žádnou námitku, která by se týkala nesouladu tzv. skutkové věty a věty právní, ze kterého je možno dovozovat nesprávnost právního posouzení skutku. Stejně tak neobsahuje ani žádnou námitku, která by se týkala nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Dovolatel polemizuje s úplností provedeného dokazování a s hodnocením důkazů soudy a prosazuje vlastní skutkové verze, podle kterých ke smrtelnému zranění poškozené mohlo dojít při jejím sebevražedném jednání nebo dokonce v rámci potyčky při útoku poškozené na obviněného. Uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají ani námitky týkající se údajných procesních vad dokazování. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné a zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu. Přitom z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu dovolání však napadá závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (ohledně mechanismu poranění poškozené) a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie a z nich vyplývající skutková zjištění soudů. Od těchto námitek pak odvozuje varianty vlastních skutkových verzí, které soudy nebyly vzaty v úvahu. Namítá i pochybení v procesním postupu soudu při provádění dokazování.
Obviněný tak fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svůj nesouhlas s provedeným dokazováním, hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně osoby pachatele činu a jeho průběhu, jakožto okolností významných pro posouzení obligatorních znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu a jeho subjektu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jím deklarovaných možností jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch