ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.672.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 672/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 8. června 2005 dovolání obviněného Š. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 10 To 643/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 182/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. října 2004, sp. zn. 1 T 182/2004, byl obviněný Š. Š. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 10 To 643/2005, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Jičíně ve výroku o trestu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 3 T 143/2004, uložen podle §235 odst. 1 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednání nemohlo po formální stránce naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání a nebylo dáno ani zavinění v požadované formě úmyslu a nebyla tak naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu. Konstatuje, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědí svědka J. K. a jeho družky E. N., a to i přesto, že žádný ze jmenovaných neuváděl, jakým konkrétním násilím či jinou těžkou újmou jim bylo ze strany obviněného údajně vyhrožováno. Má za to, že právní závěry o naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. jsou nesprávné, neboť pohrůžky násilí, kterým bylo J. K. údajně vyhrožováno, nejsou ve skutkové větě blíže specifikovány. Taková formulace skutkové věty vylučuje naplnění předmětné skutkové podstaty, neboť v posuzovaném případě nebyla splněna podmínka, že se pachatel dopustil jednání, které je způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu z možné budoucí újmy. V další části odůvodnění dovolání hodnotí provedené důkazy, zejména výpovědi svědků J. K. a E. N.. Má za to, že z těchto výpovědí lze dovodit, že celý rozhovor mezi poškozeným a obviněným probíhal klidně, bez použití násilí i výhrůžek. Popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně považuje za nesrozumitelný a nepřesný, neboť z něj není patrné jakým jednáním měl obviněný naplnit zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Domnívá se, že jeho žádost o uhrazení dluhu třetí osobě nelze považovat za naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání. Je přesvědčen, že soud měl při hodnocení důkazů - svědeckých vypovědí, uplatnit zásadu in dubio pro reo. Poukazuje na to, že vina obviněného byla prokazována pouze svědeckými výpověďmi dvou osob blízkých ve smyslu §116 občanského zákoníku a zdůrazňuje, že se tyto výpovědi shodují v tom, že obviněný žádným konkrétním násilím nebo jinou těžkou újmou nehrozil. V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 10 To 643/2004, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 1 T 182/2004, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Jičíně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupce vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že s ohledem na skutková zjištění je třeba přisvědčit soudu prvního stupně, že obviněný hrozil násilím, aby přiměl poškozeného uhradit dluh. V daných souvislostech učiněná pohrůžka posláním „ukrajinců“ je pro veřejnost synonymem užití budoucího násilí zaměřeného k vynucení požadovaného jednání. Stejný význam má i hrozba střelnou zbraní či nepřímo vyjádřená možnost ohrožení dítěte osoby, na niž je pohrůžkou působeno. Je proto třeba přisvědčit stanovisku soudu druhého stupně, že v rámci skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. byla naplněna jak stránka objektivní, tak stránka subjektivní. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhl dovolání obviněného Š. Š. jako dovolání zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem /§265i odst. 3 tr. ř./. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to k odstavci prvnímu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká zejména námitek hodnotících výpovědi svědků J. K. a E. N., když dovolatel uvedl, že z výpovědí těchto svědků nevyplývá, že obviněný požadoval splacení dlužné částky ihned, že žádný ze svědků neuváděl, že by jim obviněný vyhrožoval konkrétním násilím či jinou těžkou újmou, a že svědek neuváděl, že by proti němu obviněný použil násilí nebo mu konkrétním násilím vyhrožoval, jakož i námitky, že v posuzované věci měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, které směřovaly vůči způsobu hodnocení důkazů a jimiž obviněný polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném usnesení i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nim nelze přihlížet, a ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný v zásadě namítl, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., neboť nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka tohoto trestného činu. Obviněný má za to, že nebylo dáno zavinění ve formě úmyslu a nebylo specifikováno násilí, které mělo vyvolat v poškozeném důvodnou obavu z možné budoucí újmy způsobené tímto násilím.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl /§4 písm. a), b) tr. zák./.
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v posuzované věci soud považoval trestný čin vydírání spáchaný naplněním těch znaků uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný úmyslně jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal.
K posouzení opodstatněnosti dovolatelem uplatněných námitek je třeba připomenout konkrétní skutková zjištění vyplývající ze skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný „dne 28. 5. 2004 kolem 15.00 hodin v ulici P. L. v H., v bytě J. K. a jeho družky E. N. požadoval po J. K. zaplacení částky 10.500,- Kč, kterou dlužil I. P. s tím, že tato ho pověřila, aby částku vymohl a k tomuto použil výhrůžku, že pokud dluh nebude ihned uhrazen, pošle na poškozeného „ukrajince“, eventuálně při následné schůzce, pokud nebude zaplacen, vyhrožoval střelnou zbraní, a tou skutečností, že má povědomost, že jeho družka má také dceru, přičemž k následné schůzce k ničemu nedošlo, neboť na místo byla přivolána hlídka policie“.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která dostatečně vyjadřují a naplňují dovolatelem namítaný nedostatek subjektivní i objektivní stránky trestného činu vydírání, a jsou tak dostatečným vyjádřením zákonných znaků tohoto trestného činu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že za pohrůžku násilí soud pokládal jednání obviněného spočívající v tom, že poškozenému hrozil tím, že na něho pošle „ukrajince“, že přinese na následující schůzku střelnou zbraň, a že ví o dceři družky poškozeného. K tomu je třeba uvést, že pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoliv ihned, ale teprve v bližší či vzdálenější budoucnosti, přičemž tato pohrůžka nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Jestliže tedy obviněný za daných okolností vyhrožoval poškozenému K. pronesením výše uvedených výroků, a tím jej nutil, aby zaplatil částku 10.500,- Kč, je třeba přisvědčit názoru soudu prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i odvolací soud, že šlo již o pohrůžky násilím dosti konkrétní. Přitom např. pohrůžka střelnou zbraní je sama o sobě způsobilá vyvolat důvodnou obavu z užití této zbraně proti poškozenému na následujícím setkání, aniž by bylo třeba užití této zbraně blíže specifikovat. Také výhrůžku spočívající ve výroku, že je obviněnému známo, že družka poškozeného má dítě, pronesenou v souvislosti s požadavkem na zaplacení konkrétní peněžní částky, nelze chápat jinak, než jako konkrétní pohrůžku užití násilí. Jak vyplývá ze skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, byly tyto pohrůžky proneseny obviněným natolik intenzívně a přesvědčivým způsobem, že vzbudily ve svědcích důvodnou obavu o jejich uskutečnění, že ihned zavolali policii o pomoc. Obviněný uvedeným jednáním tak naplnil objektivní stránku trestného činu vydírání. Ve vztahu k namítanému nedostatku subjektivní stránky tohoto trestného činu je třeba sice připustit, že ani nalézací ani odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu blíže nevyjádřily a odůvodnění rozsudku tak nenaplňuje požadavky §125 tr. ř., avšak v daném případě nejde o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze skutkových zjištění je totiž zřejmé, a to již s ohledem na zjištěný účel jednání obviněného, že chtěl pronesenými výhrůžkami v poškozeném vyvolat důvodnou obavu z užití násilí v případě, že nezaplatí požadovaný dluh, který přišel vymáhat. Obviněný tedy chtěl porušit zájem chráněný zákonem, jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. a naplnil tak subjektivní stránku posuzovaného trestného činu. Jestliže tedy nalézací soud a potažmo soud odvolací dospěly k závěru, že obviněný v posuzované věci svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., považuje Nejvyšší soud tyto právní závěry za správné.
S ohledem na výše již popsaná skutková zjištění soudů obou stupňů a obsah dovolacích námitek obviněného (§265i odst. 3 tr. ř.) bylo možno učinit závěr, že dovolání obviněného Š. Š. je zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík