ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.887.2005.1
sp. zn. 11 Tdo 887/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2005 dovolání podané obviněným L. Ř., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 7 To 392/04, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 141/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 3 T 141/2002, byl L. Ř. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit společně se spoluobviněným J. H. poškozeným škodu ve výši určené v rozsudku. Dále pak byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 20. 5. 1996 společně se spoluobviněným nesplnili své závazky vůči spol M.-S., se sídlem P., Z. p., na základě smlouvy ze dne 15. 2. 1995 přijali dne 3. 2. 1995 zálohu ve výši 310 000 Kč s termínem dodávky a montáže do května 1995, přičemž dodali zboží za 195 000 Kč, takže dluží na neprovedeném díle částku 115 553 Kč.
Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 7 To 392/04, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 23. 11. 2004, jeho obhájci dne 22. 1. 2004 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 3 dne 19. 11. 2004.
Proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dne 17. 1. 2005 prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadal jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo pro nedůvodnost zamítnuto jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá skutkové podstatě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Z popisu skutku ve výroku o vině nevyplývá, že by poškození jednali v omylu nebo že by obvinění tyto osoby v omyl uvedli. Popis skutku obsahuje pouze obecný popis objektivního jednání, kdy uzavírání smluv o dílo na dodávku oken a dveří bylo běžnou součástí činnosti firmy. Pouhým prodlením se splněním smlouvy o dílo by poškozeným nemohla vzniknout škoda. Obviněný nebyl povinen sdělovat poškozeným, v jaké hospodářské situaci se firma nachází, a nebyl povinen přerušit z tohoto důvodu přijímání zakázek. Pozastavuje se nad tím, že nebyli trestně stíháni ostatní společníci, kteří odpovídali za smlouvy uzavírané v roce 1995, v čemž spatřuje porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně základních lidských práv. Dále tvrdí, že ze skutkové věty nevyplývá, kdo měl být trestným činem obohacen a že popis skutku neodpovídá zákonnému znaku „obohatí sebe nebo jiného”. Nesprávný je podle dovolatele hmotně právní závěr, podle kterého byl trestný čin podvodu dokonán již uzavřením smluv o dílo, které neměly být splněny ve sjednané době. Vylákání záloh by v trestněprávním smyslu mohlo představovat škodu pouze v případě, že by již v době uzavírání smluv o dílo bylo jasné, že nemají být splněny nikoli pouze ve sjednané době, ale že nemají být splněny vůbec, a že ani vyplacené zálohy nemají být nikdy vráceny. Vytýká, že nebylo zkoumáno, proč v průběhu likvidace, do které firma vstoupila počátkem května 1996, nedošlo k uspokojení poškozených z uzavřených smluv o dílo. Aby bylo možno učinit právní závěr, že v době uzavírání inkriminovaných smluv o dílo neměly být v důsledku vstupu firmy do likvidace splněny prvotní nebo druhotné závazky firmy z těchto smluv, muselo by být současně učiněno skutkové zjištění, že protiprávní provedení likvidace firmy bylo součástí ujednání mezi obviněným a likvidátorem firmy svědkem Ing. S. a likvidátor by musel být spolupachatel; žádné takovéto zjištění však učiněno nebylo. V této souvislosti poukazuje na povinnosti likvidátora podle §72 odst. 1 obch. zák. Dále tvrdí, že ze skutkové věty ani z odůvodnění soudních rozhodnutí není uvedeno nic, co by svědčilo o nepřímém úmyslu obviněného způsobit škodu. Ze skutkových zjištění učiněných soudem lze ve vztahu ke škodnému následku dovodit jak úmysl, tak i nedbalost. Odmítá závěr o existenci spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V hospodářských vztazích je zcela běžné, že jednatelé společnosti působí ve vymezených sférách zcela samostatně. Skutečnost, že znají hospodářskou situaci společnosti, a skutečnost, že všichni jednatelé jsou oprávněni jednat jménem společnosti, nemůže bez dalšího založit jejich společnou trestní odpovědnost. Soudy dospěly k závěru o spolupachatelství pouze na základě skutečnosti, že obviněný i J. H. byli jednateli společnosti, závěry o spolupachatelství nejsou opřeny o žádná skutková zjištění. Odmítá názor odvolacího soudu, podle kterého případné uspokojení nároků poškozených by nemělo vliv na trestní odpovědnost obviněného. Současně poukazuje na údajné procesní vady řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí. Podle jeho názoru měl soud prvního stupně předběžně projednat obžalobu, neboť obviněný byl ve dvou případech obžalován pro jednání, pro které nebylo vzneseno obvinění. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval údajnými vadami týkajícími se obvinění a obžaloby. Poukazuje na §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého je odvolací soud povinen procesně zasáhnout, má-li řízení předcházející rozsudku soudu prvního stupně vady, které mohly mít vliv na jeho správnost a zákonnost. V rozporu s §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. je i závěr odvolacího soudu, podle kterého odvolací soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, pokud tento soud postupoval při tomto hodnocení formálně podle §2 odst. 6 tr. ř.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího zrušil.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že námitky, kterými dovolatel vytýká nesoulad tzv. skutkové věty se zákonnými znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. odpovídají obsahově formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, nepovažuje je však za důvodné. Trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. se podle tzv. právní věty obvinění dopustili v té formě, že ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl. Z tzv. skutkové věty dostatečně vyplývá, že obvinění uváděli poškozené v omyl příslibem, že plastová okna a dveře budou dodány ve lhůtách uvedených ve smlouvách o dílo, ačkoli věděli, že ekonomická situace firmy splnění těchto závazků neumožňuje. Ve skutkové větě není sice výslovně vyjádřena vědomost obviněných o skutečnosti, že plnění ze smluv o dílo nebude poškozeným poskytnuto vůbec, tj. ani po sjednaných lhůtách, jejich srozumění s touto okolností však lze dovodit z údaje o tom, že výrobní činnost společnosti „byla téměř nulová.” Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pak konstatoval již zcela jednoznačně, že pokud obvinění za dané ekonomické situace firmy „pokračovali v uzavírání smluv a přijímání záloh, museli být srozuměni s tím, že již tyto smlouvy nebude možné realizovat.” Podle skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě obvinění věděli o tom, že „nemají dostatek disponibilních finančních zdrojů” ani na plnění starších splatných závazků; logicky tedy museli být srozuměni také se skutečností, že nebudou schopni vrátit poškozeným poskytnuté zálohy. Pokud obvinění za těchto okolností zálohy přesto přijímali, pak museli být přinejmenším srozuměni také s tím, že poškozeným vznikne škoda ve výši těchto záloh a byl tudíž na jejich straně dán nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Ke vzniku škody pak evidentně došlo v příčinné souvislosti s podvodným jednáním obviněných. Pokud podatel zmiňuje možnost, že na straně obviněných mohlo být dáno zavinění pouze ve formě vědomé nedbalosti, pak tato forma zavinění přichází v úvahu pouze v případě, kdy pachatel spoléhal, že následek nezpůsobí, na základě důvodů, které sice v daném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu trestněprávnímu následku, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nemůže se tedy jednat o spoléhání na náhodu - v takovém případě jde o eventuální úmysl. Ze skutkových zjištění učiněných soudy a ostatně i z textu samotného dovolání jasně vyplývá, že nebyly dány žádné konkrétní okolnosti, na které by obvinění mohli spoléhat, že přivodí v krátké době prudký obrat v ekonomické situaci firmy a umožní jim plnit sjednané závazky. Trestný čin podvodu byl dokonán již momentem převzetí záloh a námitky týkající se okolností likvidace firmy jsou z hlediska trestní odpovědnosti obviněného naprosto irelevantní. Naprosto irelevantní jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu též námitky týkající se možné trestní odpovědnosti dalších společníků firmy. Pokud se týká zákonného znaku „obohacení”, ze skutkové věty vyplývá, že vyplacené zálohy se dostaly do fyzické dispozice obviněných Ř. a H., kteří „jako jednatelé a společníci spol. L. u., s r.o. ... inkasovali zálohy”; ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že společníky předmětné firmy byli v kritické době pouze tito dva obvinění. Za této situace považuje takovouto specifikaci obohaceného subjektu za dostatečnou, když z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je irelevantní, zda pachatel získává trestnou činností prostředky pro svoji osobní spotřebu nebo pro podnikatelskou činnost. Spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. Je třeba vycházet především z popisu skutku v tzv. skutkové větě, podle kterého se jednání tam popsaného dopouštěli společně oba obvinění. Z charakteru tohoto jednání je nepochybné, že obvinění museli být vedeni společným úmyslem směřujícím k získání finančních prostředků cestou uzavírání dalších smluv o dílo a inkasování záloh bez ohledu na reálnou ekonomickou situaci firmy. Připouští, že soudy mohly alespoň v odůvodnění svých rozhodnutí přesněji vymezit podíl obou obviněných na společné trestné činnosti. Pokud však dovolatel namítá, že oba obvinění nepůsobili ve společnosti společně, ale zcela nezávisle na sobě, pak fakticky prosazuje vlastní skutkovou verzi celé události odlišnou od té, ze které vycházejí soudní rozhodnutí. Takováto námitka neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. a navíc je nutno přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že takováto verze události odporuje zásadám logického myšlení. Popis skutku v tzv. skutkové větě ve spojení s okolnostmi vylíčenými v odůvodnění soudních rozhodnutí tedy odpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. l, 3 písm. b) tr. zák., který obvinění Ř. a H. spáchali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak lze vytýkat právní vady týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku nebo posouzení jiné skutečnosti podle norem práva hmotného, nikoli vady týkající se porušení procesních předpisů. Nezabýval se proto dovolacími námitkami týkajícími se údajných vad řízení předcházejícího napadeným rozhodnutím a nedostatečné přezkumné činnosti odvolacího soudu, neboť tyto námitky se nekryjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s žádným jiným dovolacím důvodem. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k tomuto je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu zčásti i v tomto případě.
Jak vyplývá z vyslovených námitek, dovolání je v části postaveno na námitkách, že nebyli trestně stíháni ostatní společníci, kteří odpovídali za smlouvy uzavírané v roce 1995, v čemž spatřuje porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně základních lidských práv. Dále pak, že nebylo zkoumáno, proč v průběhu likvidace nedošlo k uspokojení poškozených z uzavřených smluv o dílo, s tím, že pro závěr, že v době uzavírání inkriminovaných smluv o dílo neměly být v důsledku vstupu firmy do likvidace splněny prvotní nebo druhotné závazky firmy z těchto smluv, muselo by být současně učiněno skutkové zjištění, že protiprávní provedení likvidace firmy bylo součástí ujednání mezi obviněným a likvidátorem firmy svědkem Ing. S. a likvidátor by musel být spolupachatel. Konečně pak dovolání obsahuje poukaz na procesní vady řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, kdy by ve dvou případech měl být obžalován pro jednání, pro které nebylo vzneseno obvinění, a odvolací soud chybně tvrdil, že není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, pokud tento soud postupoval při tomto hodnocení formálně podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že v popsaných částech dovolání nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. Prostřednictvím dovolacích důvodů podle §265 odst. 1 tr. ř. nelze úspěšně namítat okolnost nezahájení trestního stíhání jiných osob, rozsah provedeného dokazování, hodnocení důkazů a z něj vyvozené skutkové závěry, nesoulad předmětu usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby a ani hodnocení důkazů soudem v řádném opravném řízení.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je v těchto částech dovolání podáno z jiného důvodu než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo toliko ve zbývajících částech dovolání, v níž dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku pro absenci obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud tedy dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
K odůvodnění uvedeného závěru je třeba uvést následující:
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Skutek, pro který byl obviněný uznán vinným je pak ve výroku odsuzujícího rozsudku vymezen tak, že s J. H. společně jako jednatelé a společníci spol. L. u., s. r. o., se sídlem P., H., v době od 29. 1. 1996 do 20. 5. 1996 sjednali s 14-ti poškozenými smlouvy o dílo a inkasovali zálohy na výrobu a dodávku plastových oken a dveří, přičemž si byli vědomi toho, že hospodaření společnosti je trvale ztrátové, nemají dostatek disponibilních finančních zdrojů ani na úhradu svých starších úvěrových závazků vůči K. b., a. s. a dalším subjektům, v důsledku čehož jim byla dne 25. 4. 1996 provedena blokace bankovního účtu a rovněž věděli, že tudíž nebudou moci ve smluvené době dostát svým závazkům z těchto smluv o dílo, když výrobní činnost byla téměř nulová a učinili tak v případech podrobně ve výroku specifikovaných, přičemž způsobili škodu v celkové výši 631 024 Kč.
Dovolatel nejprve namítá, že z popisu skutku ve výroku o vině nevyplývá, že by poškození jednali v omylu nebo že by obvinění tyto osoby v omyl uvedli.
Uvedení v omyl se konstantně vykládá jako jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž tak může činit konáním, opomenutím nebo i konkludentně. O omyl jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Mělo by přitom jít o okolnosti, které by vedly, pokud by podváděná osoba nejednala v omylu, že by k plnění podváděné osoby nedošlo a nebo sice došlo, ale ne za obdobně výhodných podmínek pro stranu, v jejíž prospěch k omylu došlo.
V posuzovaném případě lze ze zjištěného a shora popsaného skutku dovodit znak uvedení někoho v omyl, a to z jednání obviněných, kteří sjednávali smlouvy na výrobu a montáž plastových oken a dveří s termínem dodání nepřesahujícím několik týdnů a na tyto vybírali zálohy, ačkoli věděli, že výrobní činnost je téměř nulová, nejsou schopni dostát svým starším úvěrovým závazkům a zejména, že nebudou moci ve smluvené době dostát svým závazkům z inkriminovaných smluv o dílo. Následně také smluvená okna ani dveře nedodali. Pokud tedy obvinění uzavírali smlouvy již s vědomím, že nebudou schopni svým závazkům z těchto smluv dostát (k čemuž soudy v předchozím řízení dospěly), přičemž o této skutečnosti při uzavírání smluv neuvědomili své smluvní partnery, pak je v této okolnosti uvedli v omyl, přičemž se zcela nepochybně jednalo o skutečnost, která by na rozhodnutí smluvních partnerů, zda uzavřít smlouvy a vyplatit zálohy měla rozhodující vliv.
Další námitkou dovolatele je, že popis skutku neodpovídá zákonnému znaku „obohatí sebe nebo jiného”.
Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 18/1991 Sb. rozh. tr. podvodné jednání směřuje k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Úmysl obviněného se v tomto směru nemusí vztahovat jen na konkrétně určenou osobu, proto je znak „obohatí jiného“ naplněn i u blíže nespecifikované osoby (např. u zákazníka). O podvod tedy může jít i za situace, kdy si obviněný vybrané prostředky od klientů či zákazníků sice neponechá pro svou vlastní potřebu a jeho úmysl k tomu ani nesměřoval, ale úmyslným jednáním obviněného je obohacena osoba, pro kterou obviněný (např. jako zaměstnanec) prostředky vybral, která je pak použila na úhradu svých provozních nákladů. Z hlediska obviněného by tedy šlo o obohacení jiného poté, co byly zákazníci či klienti uvedeni v omyl, jestliže za stavu obohacené osoby, z něhož byla zjevná nemožnost uskutečnit předmět smlouvy, obviněný nechal smlouvy s tímto předmětem sjednat a vybíral na jejich úhradu zálohové platby.
Z popisu skutku pak opět vyplývá, že k obohacení ve smyslu shora uvedeného výkladu došlo.
Za nesprávný dovolatel označuje i hmotně právní závěr, podle kterého byl trestný čin podvodu dokonán již uzavřením smluv o dílo, které neměly být splněny ve sjednané době.
Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. K tomu v posuzovaném případě došlo okamžikem uzavření smluv a inkasování záloh od poškozených. Jako pokus by bylo možno posoudit jednání, jímž by po uvedení v omyl nebylo dokonáno obohacení, případně jednání, kterým by se pachatel teprve pokusil někoho uvést v omyl. O dokonání činu zde tedy nemůže být sporu.
Pokud jde o vylákání záloh, pak toto by podle dovolatele v trestněprávním smyslu mohlo představovat škodu pouze v případě, že by již v době uzavírání smluv o dílo bylo jasné, že nemají být splněny nikoli pouze ve sjednané době, ale že nemají být splněny vůbec, a že ani vyplacené zálohy nemají být nikdy vráceny. K tomu je třeba uvést, v souladu s vyjádřením nejvyšší státní zástupkyně, že ačkoli ve skutkové větě není výslovně vyjádřena vědomost obviněných o skutečnosti, že plnění ze smluv o dílo nebude poškozeným poskytnuto vůbec, tj. ani po sjednaných lhůtách, jejich srozumění s touto okolností lze však dovodit z údaje o tom, že výrobní činnost společnosti „byla téměř nulová”, s čímž koresponduje i skutečnost, že k jakékoli dodávce zboží na základě uzavřených smluv také nedošlo.
Dovolatel poukazuje dále na to, že ze skutkové věty ani z odůvodnění soudních rozhodnutí není uvedeno nic, co by svědčilo o jeho nepřímém úmyslu způsobit škodu.
K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu v tomto případě musí být prokázáno, že obviněný již v době uzavírání předmětných smluv věděl, že s ohledem na finanční, výrobní a jiné poměry společnosti, za níž takto jednal, tato nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím se smluv, byl s tím srozuměn a v této okolnosti uvedl poškozené v omyl (srov. např. č. 47/2002, 54/1967-I Sb. rozh. tr.). V daném případě, kdy obviněný věděl, že s ohledem na celkové poměry společnosti tato nebude schopná jím současně uzavíraným závazkům dostát a přesto tyto sjednal a inkasoval zálohové platby, byly smlouvy vlastně uzavřeny jen jako prostředek k vylákání zálohových plateb, kterým uváděl smluvní strany v omyl. Obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu podvodu v podobě úmyslu byl tedy obviněným naplněn.
Dovolatel odmítá též závěr nalézacího soudu o existenci spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným J. H.. Podle tohoto zákonného ustanovení byl-li trestný čin spáchání společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu přitom nelze než dovodit společné jednání obou spoluobviněných, neboť je v něm uvedeno, že „společně jako jednatelé a společníci“…“ sjednali se 14-ti poškozenými smlouvy o dílo a inkasovali zálohy…“. Ani v tomto případě tedy Nejvyšší soud namítané pochybení neshledal.
Konečně dovolatel odmítá názor odvolacího soudu, podle kterého případné uspokojení nároků poškozených by nemělo vliv na trestní odpovědnost obviněného. K této námitce však Nejvyšší soud konstatuje, že není namístě se jí věcně zabývat za situace, kdy k žádnému uspokojení nároků poškozených v dané věci fakticky nedošlo. Předmětná úvaha by tedy měla zcela akademickou podobu.
Na základě shora popsaného tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch