ECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.962.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 962/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2005 dovolání podané obviněným M. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 3 To 378/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 10 T 354/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 10 T 354/2002 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 3 To 378/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 10 T 354/2002, byl M. O. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl poškozený J. R., podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že ve dnech 3. 7. a 4. 7. 2001, jako jednatel společnosti T. s.r.o. U. H., na základě faktur splatných ke dni 21. 7. 2001, resp. 25. 7. 2001, odebral z firmy J. R., S., dřevní hmotu v hodnotě 404 198,20 Kč, když předem zaplatil zálohu ve výši 100 000 Kč, avšak nedodržel obchodně-smluvní a platební podmínky, přičemž danou dřevní hmotu posléze dne 20. 7. 2001 prodal D. S. za částku 1 294 853,10 Kč, přičemž však předmětné faktury v daných termínech neuhradil, čímž firmě J. R., S., způsobil škodu ve výši nejméně 304 198,20 Kč, kdy ke dni 5. 9. 2001 byla formou postoupení pohledávky tato škoda postoupena J. P. K.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. 3 To 378/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému dne 14. 1. 2004, jeho obhájci dne 10. 1. 2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Uherském Hradišti dne 6. 1. 2004.
Proti shora uvedenému usnesení krajského soudu podal obviněný dne 4. 3. 2004 prostřednictvím obhájkyně dovolání, kterým napadl jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Jako důvod dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že jak vyplývá z provedeného dokazování, zdanitelná plnění byla uskutečněna ve dnech 3. 7. a 4. 7. 2001, zatímco všeobecné dodací podmínky mezi firmami byly uzavřeny dne 4. 7. 2001. Podle §445 obchodního zákoníku pak musí být výhrada vlastnictví sjednána písemně. Jím navrhované doplnění dokazování tedy nebylo samoúčelné, nýbrž zásadní pro posouzení, zda k uzavření všeobecných dodacích podmínek došlo před a nebo po uskutečnění zdanitelného plnění. V žádném případě však nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry u plnění realizovaného dne 3. 7. 2001, a to jak ve vztahu k penězům tak ke zboží, neboť na toto plnění se všeobecné dodací podmínky nemohly vztahovat. Pokud jde o plnění ze dne 4. 7. 2001, nedošlo k jeho správnému hmotně právnímu posouzení, neboť chyběla potřebná zjištění ohledně okolnosti, zda došlo k jeho uskutečnění před uzavřením všeobecných dodacích podmínek či nikoliv.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil.
K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že odůvodnění dovolání se zčásti opírá o námitky skutkové, zatímco z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že dovolací soud je povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů v předchozím řízení a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení. Z popisu skutku, tak jak byl nalézacím soudem ustálen, sice není výslovně uvedeno kterou část dohodnutých obchodně smluvních podmínek kupní smlouvy obviněný porušil a kdy byla uzavřena, nicméně v odůvodnění rozsudku je upřesněno, že se jedná o článek upravující výhradu vlastnictví k prodané věci z vlastnictví k prodané věci z platebních podmínek podepsaných obviněným dne 4. 7. 2001. Nehledě na datování faktur soud zhodnotil důkazy provedené ke zjištění termínu realizace dodávky se závěrem, že k uzavření kupní smlouvy a seznámení obviněného s platebními podmínkami došlo v době předchozí, v souvislosti s obhlídkou zboží a k podpisu platebních podmínek pak dne 4. 7. 2001, kdy bylo zboží vyskladněno a následně vyfakturováno. Obviněný se tedy domáhá změny skutkových zjištění a v důsledku těchto změn teprve jiného právního posouzení. Za relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou považuje námitku obviněného, že se zjištěným jednáním nemohl dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Svěřenou věcí ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. je i věc prodaná s výhradou vlastnictví podle §445 obch. zák., stejně jako výtěžek, který byl za svěřenou věc získán. Takový výtěžek je ekvivalentem prodané věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. Pokud ujednání o výhradě vlastnictví v konkrétní smlouvě neobsahovalo žádné omezení pro obviněného, jaké úkony nesmí s dodanou dřevní hmotou uskutečnit, a žádná omezení nevyplývají ani z provedených skutkových zjištění, mohl obviněný vyloučit poškozeného dodavatele z možnosti dispozice s věcí tím, že ji mohl zpracovat či prodat a takto získané peněžní prostředky si mohl přisvojit, tzn. nakládat s nimi jako s vlastními. Z povahy vztahu, který byl mezi obviněným a prodávajícím vyplývá, že inkasovanou částku do výše doplatku do celkové kupní ceny byl obviněný povinen poškozenému ve smluveném termínu odevzdat. V tomto směru tedy nemohou jeho námitky obstát. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě.
Dovolatelem není napadáno právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení v části textu dovolání, kde namítá nedostatečnost provedeného dokazování. Proces dokazování a následné hodnocení provedených důkazů totiž předchází a je podkladem pro skutková zjištění soudu. Teprve skutkové závěry soudů jsou podrobovány hmotně právnímu posouzení z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Přitom skutkovými zjištěními soudů v předcházejícím řízení je Nejvyšší soud v dovolacím řízení při posuzování naplnění dovolacích důvodů vázán, neboť v žádném z ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud tedy k této části dovolání musí konstatovat, že shora citovanými a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, ve které je namítáno, že se zjištěným jednáním nemohl dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. V této části dovolání nelze považovat za zjevně neopodstatněné a stejně tak není zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a současně z jeho podnětu řešená otázka by nebyla po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud tedy dovolání neodmítl, a proto přistoupil k přezkumu věci ve shora uvedeném rozsahu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Předně je třeba připomenout, že dovolací soud je v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy při posuzování, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, striktně vázán skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl soud prvního stupně, případně která byla doplněna soudem odvolacím. Právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje až na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině trestným činem a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí.
Jak ve věci zjistil nalézací soud, obviněný uzavřel jako kupující s poškozeným jako prodávajícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej výše uvedené dřevní hmoty. Obviněný vyjma uhrazení zálohy při převzetí věci kupní cenu poškozenému podle podmínek stanovených ve smlouvě nezaplatil, a neučinil tak ani v dodatečné přiměřené lhůtě. Převzatý předmět koupě poškozenému nevrátil, naopak jej prodal další osobě. Z popsaných skutečností je zřejmé, že obviněný byl spolu s poškozeným účastníkem závazkového právního vztahu, který vznikl na základě sjednané kupní smlouvy. Obsahem takového vztahu jsou v obecném smyslu práva a povinnosti zúčastněných osob. V posuzovaném konkrétním případě měl obviněný jako dlužník povinnost poté, co převzal předmět koupě, zaplatit podle stanovených podmínek poškozenému jako svému věřiteli kupní cenu.
V tzv. skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu se podává, že obviněný po odebrání zboží a zaplacení zálohy „nedodržel obchodně-smluvní a platební podmínky“, dřevní hmotu prodal, faktury poškozenému neuhradil, čímž mu způsobil škodu v uvedené výši. Ačkoli z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je zcela zřejmé, že ve výroku uvedenými podmínkami se rozumí tzv. výhrada vlastnictví ve smyslu §445 obch. zák., a to v té podobě, že kupující nabude vlastnického práva úplným zaplacením kupní ceny, kterou měly smluvní strany sjednat (v prodeji dřevní hmoty bez vědomí vlastníka před zaplacením kupní ceny byla trestná činnost spatřována), z popisu skutku ve výrokové části rozsudku naplnění znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. dovodit nelze. Vůbec z něj totiž nevyplývá, že by obviněnému bylo předmětné zboží svěřeno a on si jej přisvojil. Z pouhého konstatování porušení obchodně-smluvních a platebních podmínek tento stav patrný není.
Ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Nejvyšší soud se přitom nedomnívá, že by ve výrokové části rozsudku musely být vyčerpány všechny ve věci zjištěné skutkové okolnosti. Je však třeba, aby výrok pojímal alespoň přiměřeně stručným vyjádřením všechny okolnosti relevantní z hlediska příslušné právní kvalifikace s tím, že dále může být rozveden v odůvodnění rozhodnutí. V projednávané věci je však nedostatek spočívající v nedostatku popisu skutkových okolností činu obviněného M. O. tak zřetelný, že jakékoli další jejich dovozování z odůvodnění rozhodnutí by bylo v podstatě jejich nahrazováním.
Dále Nejvyšší soud musí poukázat na rozpor ve skutkových zjištěních, jak jsou uvedeny ve výrokové části rozhodnutí oproti tomu, jak jsou rozvedeny a zdůvodněny v odůvodnění. Ve výroku soud uvedl, že obviněný jako jednatel společnosti T., s.r.o., odebral dřevní hmotu ve dnech 3. 7. a 4. 7. 2001. V odůvodnění však soud tento závěr popírá, když uvádí, že datum plnění 3. 7. 2001 uvedené na faktuře je zpochybňováno i samotným obviněným, který uvedl, že dřevní hmota byla odvezena od poškozeného dvěma nákladními auty ve stejný den, kdy podepsal obchodní a platební podmínky, tj. 4. 7. 2001. Tento rozpor je přitom významný z hlediska níže uvedeného právního názoru Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již v minulosti vyslovil právní názor, že věc, která je předána jakožto předmět kupní smlouvy, ať již podle občanského či obchodního zákoníku, v rámci které je sjednána výhrada vlastnictví ve smyslu §445 obch. zák. nebo §601 obč. zák., je do úplného zaplacení kupní ceny (případně do jiného okamžiku, na který je podle citovaného ustanovení obchodního zákoníku vázáno nabytí vlastnického práva) pro kupujícího věcí svěřenou ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. Pokud pak kupující před nabytím vlastnického práva takovou věc zcizí (ať již úplatným či bezúplatným převodem), fakticky s ní nakládá jakožto s věcí vlastní, tedy si ji přivlastní, a to ke škodě prodávajícího (viz např. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 43/2001).
Ve vztahu k posuzované věci je však podstatná i další okolnost. Tzv. výhrada vlastnictví podle shora citovaných zákonných ustanovení musí být obligatorně sjednána v písemné formě. V režimu obchodního zákoníku přitom může být sjednána přímo v kupní smlouvě, případně jako součást obchodních podmínek, na něž smlouva odkazuje. Z dosud uvedeného je patrné, že má-li smlouva obsahovat odkaz, tedy navazovat na obchodní podmínky, jejichž součástí je výhrada vlastnického práva, tyto musí být písemně sjednány před uzavřením nebo nejpozději současně s uzavřením smlouvy. Neobsahuje-li smlouva takový odkaz, případně jde o odkaz na obchodní podmínky v jiné než písemné podobě (viz §445 obch. zák.), lze mít za to, že kupující nabude vlastnické právo již předáním zboží podle §443 odst. 1 obch. zák. Pro právní posouzení skutku je tedy zásadní zjištění, jež nalézací soud neučinil, zda k písemnému sjednání „obchodních a platebních podmínek“ došlo až po uzavření dotčených kupních smluv či nikoli a zda bylo v rámci kupních smluv na tyto podmínky odkázáno.
Z této úvahy je zřejmé, že obviněný by ve shora uvedeném smyslu porušil svoji povinnost vyplývající jednak ze závazku, který dobrovolně přijal, a dále z právních norem navazujících na existenci uvedeného závazku, pouze za předpokladu, když by výhradu vlastnického práva s poškozeným sjednal v rámci „obchodních a platebních podmínek“ před nebo nejpozději současně s uzavřením kupních smluv, v nichž na tyto podmínky odkázali (případně po uzavření smluv před předáním zboží, pokud by přitom ve smyslu obchodních podmínek smlouvy změnili či doplnili). Zmíněné porušení by pak spočívalo v tom, že prodal věc, kterou měl svěřenu, čímž s ní započal nakládat jako s vlastní věcí, takže si ji tím přisvojil.
Shora uvedená skutková zjištění však nalézací ani odvolací soud neučinil. Nalézací soud v tomto směru pouze konstatoval rozpor v tvrzeních obviněného a poškozeného (aniž se s ním vypořádal), při kterém poškozený uváděl, že obviněného s obchodními podmínkami seznámil již dříve při předběžné prohlídce zboží, zatímco obviněný uvedl, že s nimi byl seznámen nejpozději dne, kdy tyto podepsal. Je však třeba zdůraznit, že samotné seznámení s obchodními podmínkami nelze považovat za písemné sjednání výhrady vlastnictví podle §445 obch. zák.
Ze shora uvedených důvodů je tedy nutno konstatovat, že na základě zjištěného skutkového stavu věci není možné učinit závěr, že dovolatel se dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu.
Po zjištění, že dovolání obviněného M. O. je v uvedených směrech důvodné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Uherském Hradišti opětovně projedná tuto trestní věc a odstraní vady vytknuté rozhodnutím Nejvyššího soudu. Předně je tedy třeba, aby učinil náležitá skutková zjištění ohledně okolnosti, zda byly příslušné obchodní a platební podmínky sjednány ve smyslu shora uvedeného výkladu tak, aby se vztahovaly na realizované kupní smlouvy. Dále přirozeně v souvislosti s tímto zjištěním bude muset vyjasnit rozpory patrné z výroku a odůvodnění zrušeného rozsudku ohledně toho, zda došlo k uzavření kupních smluv a s tím souvisejícím dodávkám zboží ve dnech 3. a 4. 7. 2001 či v jiných dnech. Konečně pak, dojde-li soud k závěru, že obviněný zjištěným skutkem spáchal trestný čin, formuluje skutková zjištění výroku o vině tak, aby z nich bylo patrné naplnění znaků jím užité skutkové podstaty trestného činu.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně (a případně i odvolací soud) v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí, je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného M. O. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch