ECLI:CZ:NS:2005:11.TVO.13.2005.1
sp. zn. 11 Tvo 13/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2005 stížnost obviněného N. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2005, sp. zn. 3 To 50/2005, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného N. K. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2003, sp. zn. 3 To 65/2003, byl obviněný N. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a byl mu za to uložen mimo jiné nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
K ústavní stížnosti obviněného N. K. byl nálezem Ústavního soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 501/04, výše označený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v rozsahu týkajícím se stěžovatele N. K. zrušen.
Poté usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2005, sp. zn. 3 To 50/2005, byl podle §68 tr. řádu z důvodu §67 písm. a) tr. řádu obviněný N. K. vzat do vazby (§314k odst. 1 tr. řádu). Současně bylo podle §73 odst. 1 písm. b) a contrario rozhodnuto, že se nabídnutý písemný slib obviněného nepřijímá.
Proti tomuto usnesení podal obviněný v zákonné lhůtě stížnost, kterou prostřednictvím svého obhájce odůvodnil především tím, že v posuzované věci není dán důvod útěkové vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. V tomto směru zdůraznil, že nebyla zjištěna žádná reálná okolnost, která by mohla opodstatňovat obavy z toho, že by mohl uprchnout či se skrývat. Zdůraznil, že není správný závěr soudu, že je ohrožen uložením vysokého trestu. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací v rozhodnutí zrušeném Ústavním soudem dospěl sice k závěru, že obviněný naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. tím, že měl jednat „ve větším rozsahu“, avšak nikoliv jako člen organizované skupiny. Přitom závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty odvolací soud opřel výlučně o výpověď utajeného svědka P. M. Za situace, kdy věrohodnost a celková důkazní použitelnost tohoto jediného důkazu byla v řízení před Ústavním soudem vyvrácena, lze očekávat, že obviněnému již nehrozí právní kvalifikace podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. a není tak ohrožen trestní sazbou v rozmezí od dvou do deseti let. Podle názoru stěžovatele neexistuje v současné době racionální důvod předpokládat, že by mohl být ohrožen přísnější trestní sazbou, než která vyplývá z ustanovení §187 odst. 1 tr. zák., tj. trestní sazbou v rozmezí jeden rok až pět let. Pokud obviněný již odpykal čtyři a půl roku trestu odnětí svobody, tak není důvodu k tomu, aby uprchl, či se skrýval, neboť v podstatě i při uložení trestu odnětí svobody na samé horní hranici, by mu zbývala k odpykání pouze zanedbatelná část trestu.
Naplnění obavy z útěku do zahraničí nelze opřít ani poukazem na závažnost stíhané trestné činnosti. Stejně tak skutečnost, že obviněný je cizí státní příslušník, který má podnikatelské aktivity v zahraničí nepředstavuje žádnou konkrétní obavu, že uprchne nebo se bude skrývat.
Dále pak stěžovatel vytkl nesprávnost postupu vrchního soudu v tom, že se věcně nezabýval návrhem stěžovatele na nahrazení vazby přijetím peněžité záruky, a to v rozporu s ustanovením §73 odst. 2 písm. a) tr. řádu, z jehož dikce vyplývá, že orgán, který o vazbě rozhoduje, rozhodne o přípustnosti přijetí peněžité záruky a současně určí její výši. Pokud podle názoru stížnostního soudu by byl dán vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu, tak stěžovatel nabízí složení peněžité záruky ve výši 300.000,- Kč s tím, aby jejím přijetím byla jeho vazba nahrazena.
V závěru stížnosti pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §149 odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a rozhodl o propuštění obviněného z vazby na svobodu. Alternativně pak navrhl, aby v případě existence důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. řádu bylo rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby na svobodu za současného nahrazení vazby přijetím buď peněžité záruky, anebo písemného slibu, který navrhnul již soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k tomuto závěru.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu je v podstatě založen na zjištění, že s ohledem na závažnost stíhaného trestného činu obviněnému hrozí uložení vysokého trestu, přičemž za situace, kdy je cizím státním občanem majícím podnikatelské a rodinné vazby v cizině, kdy na území České republiky se zdržoval na více adresách, jeho vazby k družce a synovi nebyly silné a v České republice již byl v minulosti soudně trestán, jsou důvodné obavy z uprchnutí obviněného.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry vrchního soudu předně v tom, že v posuzované věci jsou dány důvody pro vzetí obviněného do vazby podle §67 písm. a) tr. řádu.
Je třeba připomenout, že obviněný byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 3 To 65/2003, uznán vinným zvlášť závažným úmyslným trestným činem, tj. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák., za který zákon stanoví trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti let. Přitom podle skutkových závěrů vrchního soudu měla trestná činnost obviněného spočívat v podstatě v tom, že se podílel na prodeji a jiné distribuci nejméně 35 kg heroinu. Za to mu byl uložen vysoký trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do nejpřísnějšího typu věznice. Je skutečností, že výše uvedený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 501/04, a to v zásadě proto, že odvolací soud, který doplnil dokazování výslechem utajeného svědka P. M., podle názoru Ústavního soudu, z důvodů v něm podrobně rozvedených, postupoval svévolným způsobem při hodnocení tohoto svědectví, neposuzoval tuto výpověď v její celistvosti atd. Stejně jako Ústavní soud (srov. str. 8 cit. nálezu), tak ani Nejvyšší soud v rámci tohoto stížnostního řízení nepředjímá úvahy, kterými se bude ubírat vyvození skutkového stavu ve věci samé, pokud v odvolacím řízení dojde k odstranění vad vytknutých Ústavním soudem. Podle názoru Nejvyššího soudu však obsah nálezu Ústavního soudu sám o osobě nevylučuje možnost vzetí obviněného N. K. do vazby z důvodu uvedených v §67 písm. a) tr. řádu.
Obviněný smí být vzat do vazby aplikací ustanovení §67 písm. a) tr. řádu mimo jiné také tehdy, jestliže z konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul v případě, že mu hrozí vysoký trest. Hrozbu vysokým trestem důvodně zakládající obavy předpokládané v posuzovaném ustanovení je nutno hodnotit jak s přihlédnutím ke konkrétní trestně právní kvalifikaci skutku, tak individuálně ve vztahu k obviněnému. Jde o „hrozbu vysokým trestem“ ve smyslu výše uvedeném, jestliže s ohledem na konkrétní okolnosti věci vztahující se k obviněnému lze při podezření ze spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu očekávat či předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem 8 let (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. III. ÚS 563/03). V posuzované věci bylo v rámci odvolacího řízení již jednou rozhodnuto o skutku obviněného tak, že byl vrchním soudem kvalifikován jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin a obviněnému byl za něj uložen trest odnětí svobody ve výši deseti let. V současném stadiu trestního řízení nejsou zde dány takové okolnosti, které by už předem vylučovaly existenci podezření ze spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu a předpokladu uložení vysokého trestu z hlediska naplnění důvodu vazby uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu.
Lze tak uzavřít, že důvod vazby podle §67 písm. a) tr. řádu ve vztahu k obviněnému N. K.je v současné době naplněn. Přitom v řízení nebyly zjištěny žádné takové okolnosti či důvody, pro které by bylo možno učinit závěr, že je eliminována důvodná obava z následků předpokládaných v §67 písm. a) tr. řádu, a tedy vyloučena aplikace posuzovaného vazebního důvodu. V tomto směru vrchní soud nepřehlédl např. to, že obviněný se posuzované trestné činnosti měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení, že v době páchání trestné činnosti se zdržoval na několika místech, a poukázal i na pevné vazby obviněného k cizině. Nebyly tedy zjištěny žádné silné důvody, které by vylučovaly aplikaci vazby podle §67 písm. a) tr. řádu. Vrchní soud v Olomouci tak nepochybil, pokud dospěl k závěru, že u obviněného N. K. je dán vazební důvod předpokládaný ustanovením §67 písm. a) tr. řádu.
S ohledem na závažnost stíhané trestné činnosti a s ohledem na výše již zmiňované okolnosti, týkající se osoby obviněného, nelze vytknout Vrchnímu soudu v Olomouci ani to, že nepokládal písemný slib obviněného N. K. za dostatečný k nahrazení vazby ve smyslu předpokladů vyžadovaných ustanovením §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Proto též výroku napadeného usnesení o nepřijetí této náhrady za vazbu nelze ničeho vytknout /pokud se nechá stranou formální pochybení spočívající v tom, že ustanovení §73 odst. 1 písm. b) je uvedeno bez označení příslušné právní normy – tj. chybí zde, že se jedná o trestní řád/.
Pokud stěžovatel vytýká Vrchnímu soudu v Olomouci, že se věcně nezabýval otázkou nahrazení vazby přijetím peněžité záruky, tak k tomu je třeba uvést, že z protokolu o výslechu obviněného ze dne 11. 3. 2005 (č. l. 2039 spisu) se podává, že v průběhu výslechu byl předložen písemný slib obviněného, a dále se v něm uvádí, že, „pokud jde o peněžitou záruku, je klient připraven ji rovněž složit“. Pokud protokol zůstal v tomto směru takto ukončen, pak není zcela jednoznačné, zda výše uvedeným prohlášením byl obviněným učiněn návrh na nahrazení vazby přijetím peněžité záruky. Podle §73a odst. 2 písm. a) tr. řádu je soud povinen rozhodnout o tom, zda přijetí peněžité záruky je přípustné a určit její výši na návrh obviněného nebo osoby, která nabízí složení peněžité záruky. Z toho vyplývá, že pokud žád0ný návrh učiněn nebyl, pak není povinností soudu učinit takové rozhodnutí.
Jestliže však obviněný v rámci podané stížnosti navrhuje nahrazení vazby peněžitou zárukou a nabízí také její konkrétní výši, pak bude povinností Vrchního soudu v Olomouci se tímto návrhem obviněného v dalším řízení zabývat a rozhodnout o něm.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že stížnost obviněného N. K. jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík