ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.100.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 100/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Okresního soudu v Jihlavě, se sídlem v Jihlavě, Vrchlického 46, proti povinné B. M., pro 10.000,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 16 E 2228/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2004, č.j. 17 Co 243/2004-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 17. 12. 2003, č.j. 16 E 2228/2003-4, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 7 To 308/2003). Krajský soud dospěl k závěru, že formální i materiální předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny; z exekučního titulu není pochyb o tom, kdo je povinnou osobou.
V dovolání povinná namítá, že odvolací soud se nevyjádřil k vadám exekučního titulu (chybná adresa, neuvedení data narození ve výroku), o nichž oprávněná věděla již před vydáním exekučního titulu. Odvolací soud rozhodl bez jednání; rovněž exekuční titul byl vydán v neveřejném zasedání, takže povinná neměla možnost se k věci vyjádřit. Odvolací soud se nezabýval tím, zda písemnosti týkající se uložení pokuty byly povinné doručeny a zda byly doručovány na správnou adresu; nezabýval se rovněž rozporem označení povinné v exekučním titulu a v návrhu na výkon rozhodnutí. Exekuční titul obsahuje nepravdivé tvrzení, že povinná je na mateřské dovolené a že její příjem je nižší, než v době vydání původního rozhodnutí. Uložená pokuta je nepřiměřená, neboť to bylo poprvé, co se povinná v dané trestní věci nedostavila k výslechu; chtěla-li oprávněná zabránit zmaření hlavního líčení, mohla povinnou nechat předvést. K výslechu se povinná nakonec dostavila, a to v pracovní neschopnosti a s obtížemi vyplývajícími z rizikového těhotenství. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z dovolacích námitek lze tomuto důvodu podřadit zpochybnění materiální vykonatelnosti exekučního titulu poukazem na nesprávné uvedení adresy a absenci data narození ve výroku exekučního titulu. Soudní praxe je ustálena v tom, že vady v označení účastníků řízení nejsou na újmu vykonatelnosti exekučního titulu, pokud z něj lze bez pochybnosti dovodit, komu byla uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, č.j. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002 pod č. 25). Posouzení toho, zda povinný je v exekučním titulu dostatečně označen, záleží ovšem na individuálním posouzení každého konkrétního titulu. Při tomto posouzení jde o jedinečný případ; význam jeho řešení posuzovaný z hlediska přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu proto zpravidla nepřesahuje konkrétní věc. Úvahy odvolacího soudu se v souzené věci nevymykají z hledisek vytýčených ve shora uvedeném rozhodnutí, naopak z nich vycházejí.
Namítá-li povinná dále, že se odvolací soud nezabýval doručením exekučního titulu, zpochybňuje tím také jeho formální vykonatelnost. Tuto námitku – skutkové povahy – ovšem poprvé vznáší až v dovolacím řízení. Protože však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 4 o.s.ř.), nelze k této námitce přihlížet.
Námitkami, že se nakonec za tíživých okolností podrobila výslechu a pokuta jí tedy neměla být uložena, resp. že pokuta je nepřiměřená, že exekuční titul obsahuje nepravdivé údaje, že v trestním řízení bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání a že nebyla předvedena (poslední tři námitky byly opět uplatněny až v dovolacím řízení), dovolatelka zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu a správnost postupu soudu v nalézacím řízení. Jelikož však v řízení o výkon rozhodnutí soud věcnou správnost exekučního titulu (tedy ani případné vady nalézacího řízení) přezkoumávat nemůže (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62), rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou praxí, pokud nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil.
Námitky, že odvolací soud rozhodl bez jednání a v návrhu na výkon rozhodnutí je povinná označena jinak než v exekučním titulu, lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který – jak bylo výše uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c) být nemůže.
Jelikož tedy napadené rozhodnutí nelze shledat po právní stránce zásadně významným, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu