ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.108.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 108/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. L. M., zastoupeného advokátem, proti povinné T., s. s r. o., zastoupené advokátkou, prodejem nemovitostí, pro 24.613,30 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 1993/99, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.8.2003, č. j. 10 Co 54/2003-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud (poté, co předchozí zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil) potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně znovu zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (pozemku parc. č. 442/4 kat. území P.). Nepřijal sice názor soudu prvního stupně, že k postižené nemovitosti nemohlo platně vzniknout soudcovské zástavní právo (k zápisu vkladu vlastnického práva pro nabyvatele - zde povinnou - do katastru nemovitostí totiž došlo až po zahájení řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva), návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zatížených nemovitostí však podle jeho názoru přesto nelze vyhovět, a to proto, že povinná není - ve smyslu rozhodného ustanovení §338d odst. 2 o.s.ř. - pozdějším vlastníkem nemovitosti, proti níž by bylo možné vést výkon rozhodnutí. To je důsledek toho, uvedl odvolací soud, že účinky převodu vlastnictví na povinnou nastaly dříve, než byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva proti původnímu vlastníku.
Oprávněný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, odkazuje na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, dovodil, že soudcovské zástavní právo bylo zřízeno právem, a proto platí, že výkon titulu, který zní proti původnímu vlastníku nemovitosti, lze vést i proti vlastníku následnému, jímž je v dané věci povinná. Povinná podle dovolatelova názoru totiž nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti „nikoli údajným podpisem smlouvy 3.9.1997 nebo podáním návrhu na vklad 25.8.1998“, ale zápisem vkladu, který „byl proveden (až) v listopadu 1999“.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou-li splněny podmínky (jedna z nich) vyložené v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. Napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť není splněna podmínka, aby bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým oproti předchozímu (zrušenému) rozhodl soud prvního stupně ve věci samé jinak. K založení přípustnosti dovolání tedy zbylo uvážit ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; podle něho je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje (zásadně) ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Podmínku zásadního právního významu pokládá Nejvyšší soud ve vztahu k napadenému rozhodnutí za splněnou, neboť otázka výkladu „pozdějšího vlastníka“ nemovitosti, zatížené soudcovským zástavním právem, a tím určení osoby v navazujícím výkonu rozhodnutí jejím prodejem pasivně legitimované, není v soudní praxi posuzována jednotně.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jestliže oba soudy rozhodovaly v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (bod 1. a 15. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb., srov. též body 19. až 25.), projednal dovolací soud dovolání podle téhož předpisu (bod 17. téhož).
Jinou věcí je, jaké účinky lze spojovat se soudcovským zástavním právem, jestliže bylo zřízeno před 1.1.2001; jde o to, zda aplikovat ustanovení §338a odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 1.1.2001, nebo ustanovení §338d odst. 2 o.s.ř., ve znění poté. Dovolací soud se přiklání k prve uvedenému; vzájemná odlišnost je v dané věci však nepodstatná, neboť titul nabytí věci (smluvní či jiný) „pozdějším vlastníkem“ zde roli nehraje. Jen v zájmu normativní jednoty se v dalším výkladu odkazuje na ustanovení §338d odst. 2 o.s.ř.
Nezpochybněnými skutkovými východisky soudů obou stupňů je, že na návrh oprávněného byl pravomocným usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28.12.1998, č.j. 91 E 1883/98-13, ve znění usnesení ze dne 11.3.1999, č.j. 91 E 1883/98-25, nařízen k zajištění pohledávky podle vykonatelného platebního rozkazu bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24.9.1998 č.j. 5 Ro 1919/97-7 proti dlužníku „O., V. a spol., s.r.o.“, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech tohoto dlužníka (včetně předmětného pozemku parc. č 442/4 kat. území P.), a že pořadí tohoto zástavního práva je dáno dnem 24.11.1998, kdy byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva podán u soudu. Postižený pozemek byl předmětem kupní smlouvy, na jejímž základě je dlužník z titulu (platebního rozkazu) převedl na povinnou, a vklad do katastru byl povolen s účinky ku dni 25.8.1998, kdy byl příslušný návrh podán katastrálnímu úřadu; katastrální úřad však „o vkladu vlastnického práva rozhodl až po datu podání návrhu oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva“.
Na rozdíl od ostatních způsobů výkonu rozhodnutí, kterými se vymáhají rozhodnutí nebo jiné exekuční tituly ukládající zaplacení peněžité částky a které jsou vypočteny v §258 odst. 1 o.s.ř., zřízení soudcovského zástavního práva nesměřuje k uspokojení vymáhané pohledávky; jeho zvláštnost spočívá v tom, že nařízením výkonu nedochází k přímému postižení majetku povinného, jelikož plní funkci jinou, zajišťovací.
S jinými způsoby výkonu rozhodnutí má společné to, že předpokladem jeho nařízení je, že oprávněný k němu předkládá exekuční titul, který zní na peněžité plnění proti osobě, jejíž majetek má být postižen, tj. v jejímž vlastnictví je (ku dni zahájení exekučního řízení byla) nemovitost, jež má být zástavním právem zatížena (srov. §338b odst. 1 o.s.ř.).
Předpoklad pro nařízení tohoto výkonu rozhodnutí, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§338b odst. 1 o.s.ř.), se posuzuje podle stavu, jaký tu byl v den zahájení řízení; převede-li povinný nemovitost smluvně na jiného a vzniknou-li na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu jeho právní účinky v době před zahájením řízení o výkon, je tento předpoklad splněn tehdy, dojde-li k zápisu vkladu vlastnického práva pro nabyvatele do katastru nemovitostí až po zahájení řízení o výkon (viz usnesení nejvyššího soudu ze dne 29.11.2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, uveřejněné pod č. 55/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Okamžikem vzniku soudcovského zástavního práva je den, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení (za samozřejmého předpokladu, že mu bylo vyhověno).
Uvedené závěry však dopadají jen do stadia nařízení výkonu rozhodnutí; důsledky pro stadium zastavení výkonu tím dotčeny nejsou; o právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí ve smyslu §267 odst. 1 o.s.ř. jde právě v případě, že ačkoliv byly splněny předpoklady pro zřízení soudcovského zástavního práva (protože k zápisu vkladu vlastnického práva pro nabyvatele došlo po zahájení řízení o výkon rozhodnutí), účinky vkladu (na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení) nastaly již k okamžiku situovanému do doby před zahájením tohoto řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2004, sp. zn. 20 Cdo 1293/2003).
Významným důsledkem zřízení soudcovského zástavního práva je, že pro pohledávky, které jsou jím zajištěny, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, k níž bylo toto právo zřízeno, nejen proti povinnému (tj. proti tomu, kdo byl povinným v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva), nýbrž podle §338d odst. 2 o.s.ř. i přímo proti každému dalšímu pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně (s výjimkou podmínky smluvního nabytí, jak bylo řečeno, shodně stanovil občanský soudní řád ve znění účinném do 1.1.2001 v §338a odst. 2).
Využije-li tedy oprávněný titulu, na jehož základě bylo soudcovské zástavní právo zřízeno, pak v řízení o jeho výkon prodejem takto zastavené nemovitosti je pasivně legitimován nikoli povinný z tohoto titulu, nýbrž přímo osoba, na niž byla nemovitost jím převedena, a to - oproti zásadě, že i pro uspokojení ze zástavy je třeba titulu proti zástavnímu dlužníku (§200y a násl., §338a o.s.ř.) - aniž by zde takový titul byl.
Oprávněný ze soudcovského zástavního práva (zástavní věřitel) může dosáhnout uspokojení pohledávky, pro niž bylo zástavní právo zřízeno, tím, že navrhne nařízení výkonu rozhodnutí (téhož titulu, který sloužil podkladem pro výkon zřízením soudcovského zástavního práva) prodejem (zastavené) nemovitosti proti povinnému z onoho (předchozího) výkonu (tj. i povinnému z titulu); přitom ovšem obecným předpokladem, aby takovému návrhu bylo vyhověno, je, že (tento) povinný je stále vlastníkem zastavené nemovitosti (§335 odst. 1, §338a o.s.ř.). V řízení o výkon se pak oprávněnému dostane výhod, jež zákon připisuje zástavnímu věřiteli.
Není-li tento předpoklad splněn (povinný z titulu, jenž sloužil i podkladem pro nařízení výkonu zřízením soudcovského zástavního práva, již není vlastníkem zastavené nemovitosti), je oprávněnému ještě k dispozici výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti vedený proti následnému (dalšímu) vlastníku zastavené nemovitosti, a to v poměrech, jak bylo řečeno, kdy již titulu na plnění proti němu - výjimečně (vzhledem k ustanovení §338d odst. 2 o.s.ř.) - netřeba. Podmínkou však je, že tento povinný splňuje znaky „pozdějšího vlastníka nemovitosti“ (od 1.1.2001 i za podmínky, že nemovitost nabyl smluvně). Exekučně samozřejmý požadavek jednoty povinného z vykonávaného titulu, povinného ve výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí a vlastníka výkonem postihované věci je tedy dotčen jen v případě, že zástava (předmět soudcovského zástavního práva) byla později nabyta osobou jinou; nabyvatel výkonem postihované věci (zástavy) je pak pasivně legitimovaným povinným i tehdy, když proti němu nesměřuje vykonávaný titul, resp. není tím, kdo má podle něho povinnost.
Dikce §338d odst. 2 o.s.ř. „lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí…i proti každému pozdějšímu vlastníku“ však zahrnuje logicky předpoklad, že bylo lze vést výkon rozhodnutí - a to prodejem nemovitostí - také proti „původnímu“ vlastníku (tj. dříve, před převodem nemovitosti). Jak bylo řečeno, tak by tomu mohlo být, jde-li o tento způsob výkonu (prodejem nemovitosti), jen za podmínky, že oprávněný disponoval titulem (týmž, který sloužil podkladem pro zřízení soudcovského zástavního práva) proti povinnému, který byl i vlastníkem (zastavené) nemovitosti.
Bylo-li tedy (naopak) - a v rozporu s ustanovením §338b odst. 1 o.s.ř. - zřízeno soudcovské zástavní právo k nemovitosti „cizí“ (věci nikoli povinného z tímto způsobem vykonávaného titulu), pak nepochybně výkon rozhodnutí jejím prodejem proti povinnému z titulu nařídit nelze, jelikož není (případně ani nebyl) vlastníkem nemovitosti, jež má být výkonem postižena. Okolnost, že tato (ve vztahu k povinnému „cizí“) věc byla poté převedena na jiného, již logicky žádný relevantní důsledek přivodit nemůže; účinky prohlášené v ustanovení §338d odst. 2 o.s.ř. se ve vztahu k takovému „pozdějšímu vlastníku“ nemovitosti prosadit nemohou.
Není důvod lišit mezi zastavenou (soudcovským zástavním právem) cizí věcí „vůbec“ a tou „cizí“ věcí, jejíž vlastnictví sice povinnému z titulu původně svědčilo, ale která již před zahájením řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (tj. před jeho vznikem) byla převedena na třetí osobu (resp. tehdy nastaly účinky vkladu do katastru nemovitostí). Tato třetí osoba není ani vlastníkem pozdějším, nýbrž „dřívějším“, a její nemovitost byla (bez ohledu na to, že případně byly splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva ve smyslu závěrů zmiňovaného judikátu R 55/2001) zastavena jako (vůči povinnému) věc cizí. Není žádného argumentu – gramatického nebo logického – aby ta vlastnost soudcovského zástavního práva, vyjádřená v ustanovení §338d odst. 2 o.s.ř., se proti ní uplatnila.
Proto „pozdějším vlastníkem“ ve smyslu ustanovení §338d odst. 2 o.s.ř. je jen ten, kdo nemovitost nabyl od povinného (z vykonávaného titulu, resp. z výkonu rozhodnutím zřízením soudcovského zástavního práva) potom, co soudcovské zástavní právo vzniklo.
Okolnost, že soudcovské zástavní právo bylo pravomocně zřízeno (viz zmíněné R 55/2001), tím není dotčena; výše uvedený závěr se nedotýká samotné existence, nýbrž účinků, které s ním lze spojovat. Oprávněnému nařízením výkonu zřízením soudcovského zástavního práva zůstává v (jiném) výkonu rozhodnutí prodejem (v jeho prospěch zastavené) nemovitosti postavení zástavního věřitele (srov. §336b odst. 2 písm. i/ , §336f o.s.ř.), a tím i výhodnější pořadí při rozvrhu rozdělované podstaty (viz §337c odst. 1 písm. c/, odst. 2, odst. 5 písm. d/ o.s.ř.).
Promítnutí uvedeného závěru do stadia nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí je možné i z hlediska procesních zásad, jež tuto fázi řízení ovládají. Pro posouzení pasivní legitimace povinného rozhodnou okolnost, zda je povinný vskutku „pozdějším vlastníkem“, soud zjistí z listin, jejichž předložení je tak jako tak nezbytné (o zřízení soudcovského zástavního práva, resp. o převodu zatížené nemovitosti).
Dovozené řešení lze mít i za účelné a praktické. Také jiný právní názor počítá v popisované situaci s tím, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti realizován nebude; předpokládá však uplatnění dalších tří procesních instrumentů, totiž žaloby podle §267 odst. 1 o.s.ř., návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva a konečně návrhu na zastavení (předmětného) výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti. Přitom odstranění zástavního práva prvními dvěma postupy (v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva) se nikterak nepřekáží.
Jestliže odvolací soud uplatnil ve výsledku shodný právní názor s tím, který byl právě vyložen, a na něm rozhodnutí spočívá, musí logicky platit, že naopak nelze přisvědčit opačnému názoru dovolatele; prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) se mu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.), pokládaje napadené usnesení za správné.
Oprávněný v dovolacím řízení úspěšný nebyl, povinné však náklady v tomto stadiu řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu