ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.109.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 109/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a/ F. Č., b/ V. Č., c/ Z. H. a d/ M. H., zastoupených advokátkou, proti povinné D. R., zastoupené advokátkou, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 E 486/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.5.2004, č.j. 19 Co 89/2004-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu přestěhováním povinné do označeného bytu náhradního; dospěl k závěru, že oprávněnými zajištěný byt splňuje znaky bytové náhrady, již předpokládá vykonávané rozhodnutí jak z hledisek objektivních tak subjektivních, včetně specifik zdravotního stavu povinné, poměru výší nájemného, resp. dostupnosti bytové náhrady jiné.
Proti tomuto rozhodnutí podala povinná (zastoupena advokátem) včasné dovolání, ve kterém ohlásila dovolací důvod uvedený §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., a jež pokládá za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu těchto ustanovení spatřuje v tom, že odvolací soud právní otázku „tzv. přiměřeného náhradního bytu“ posoudil v rozporu s hmotným právem. Rozhodujícím problémem podle dovolatelky je, zda náhradní byt, který je nabízen, je bytem vyhovujícím požadavkům ustanovení §712 odst. 2 obč. zák., a dovolatelka dospívá k závěru, že tomu tak není. Poukazuje na nižší výměru nabízeného náhradního bytu, oponuje úvaze, že může být (zcela) kompenzována jeho vyšší kvalitou, a namítá, že neadekvátně byl v daných souvislostech hodnocen i její zdravotní stav. Konečně ani posouzení „místních podmínek“ není podle dovolatelky přiléhavé; nežádala o přednostní zajištění náhrady, nýbrž o náhradu přiměřenou.
Oprávnění se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyjádřené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí - jiné - rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by však dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (jinak - ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).
Skutkové výhrady, jež dovolatelka v dovolání vyslovila rovněž (aniž se výslovně dovolávala dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jsou proto v daných souvislostech nevýznamné.
Co do použitelného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) nelze přehlížet, jak se podává z předchozího, že skutkový základ, jenž byl odvolacím soudem fixován, nemůže být ve sledovaných souvislostech ignorován, z čehož plyne, že pro hodnocení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je bezcenná i ta právní oponentura, jež má být vyvozována z jiného (podle dovolatelky správného) skutkového základu.
Ani hodnocením námitek, jež byly v dovolání vzneseny ve vztahu k tomu, jak odvolací soud pro danou věc vyložil pojem náhradního bytu, k pozitivnímu závěru o splnění podmínek přípustnosti dovolání dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na rozhodovací činnost soudů vůbec (jak se v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž zjevně nejde.
Odvolací soud ve svém výsledku jednak uplatnil právní názory, které lze pokládat za standardní, a jež korespondují i publikované rozhodovací praxi soudů, jednak závěry, ke kterým dospěl, jsou soustředěné ku zcela konkrétnímu skutkovému základu, což možnosti (potřebného) všeobecného judikatorního přesahu (§237 odst. 3 o.s.ř.) omezuje, resp. vůbec potlačuje.
Pakliže ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. činí podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu průkaz, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, jde tím, že předjímá adekvátní pojetí (výklad) institutu náhradního bytu (viz zejména ustanovení §712 odst. 2, věty první, obč. zák.) - co do právní konstrukce - o normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem (hypotézou). Vyložit ji znamená vymezit demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií ty, s jejichž pomocí se lze k němu přiblížit. Právní posouzení (návrhu na nařízení výkonu vyklizením bytu) pak lze mít - z logiky věci - za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci takto dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže zvolené znaky nebo kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný.
Nic z toho odvolacímu soudu vytknout nelze. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepodává, že by se odvolací soud rozhodnými hledisky nezabýval, resp. že (posuzováno z pohledu výsledku) jim lze namítat nedostatek přiléhavosti. I kdyby jejich konkrétní význam mohl být hodnocen odlišně, k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu (vůbec) neobstojí, však námitky dovolatelky nevedou.
Ani tu (zápornou) kvalitu rozhodnutí, již předpokládá podmínka zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o.s.ř. a jež spočívá v jeho rozporu s hmotným právem, tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu dovodit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto - podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř - dovolání jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3, §224 odst. 1, §243b odst. 5, věty první, a §150 o.s.ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu