ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.118.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 118/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné C. B., a.s. v likvidaci, proti povinnému A. K., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí pro částku 1,620.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. E 2073/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2003, č.j. 20 Co 387/2003-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě změny výroku o nákladech řízení) potvrdil usnesení z 29. 5. 2002, č. j. E 2073/01-9, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. S odvolací námitkou povinného, že proti podkladovému směnečnému platebnímu rozkazu podal řádně a včas „odpor“, že o „jakémkoli případném jednání…nebyl uvědoměn a že mu bylo doručeno až napadené usnesení“ (o nařízení exekuce), se krajský soud s poukazem na obsah spisu nalézacího soudu vypořádal závěrem, že k projednání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo na 11. prosinec 1996 nařízeno jednání, jehož se zúčastnil tehdejší advokát žalovaného (zde povinného) JUDr. P. R., který téhož dne převzal písemné vyhotovení rozsudku č. j. 50 Cm 272/96-22, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, že převzetí rozsudku zástupce žalovaného stvrdil podpisem a že proti tomuto rozsudku odvolání podáno nebylo. Odvolací soud tedy měl podkladový směnečný platební rozkaz ponechaný v platnosti (odvoláním nenapadeným) rozsudkem za formálně i materiálně vykonatelný.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z „§238a“ o.s.ř. (za zásadně právně významnou považuje otázku, zda „soud může činit právní závěr o neexistenci odvolání, rozhoduje-li zcela evidentně na základě neúplného spisového materiálu,“ kdy odvolatel podání odvolání dokládá kopií podacího lístku, avšak samotné odvolání ve spise nalézacího soudu není), povinný namítá, že „rozsudek KOS z 1. 8. 1996, č. j. Sm 530/96-9,“ nemohl nikdy nabýt právní moci, jelikož proti němu dne 17. 12. 1996 podal „odvolání.“ Na jiném místě dovolání pak povinný uvádí, že odvolání podal proti rozsudku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz z 1.8.1996, č. j. Sm 530/96-9. Podání odvolání proti rozsudku dokládá fotokopií podacího lístku č. 4972 a vyjadřuje názor, že „patrně chybou KOS Praha, event. chybou České pošty, a.s. nebylo toto odvolání soudu doručeno, resp. do spisu soudu založeno.“
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.
Pokud jde o námitku, že „rozsudek KOS Praha ze dne 1. 8. 1996, č.j. Sm 530/96-9 (ve skutečnosti směnečný platební rozkaz tohoto soudu z 1. 8. 1996, č.j. Sm 530/96-9, ponechaný v platnosti rozsudkem téhož soudu z 11. 12. 1996, č. j. 50 Cm 272/96-22) nemohl nikdy nabýt právní moci,“ odůvodněnou tvrzením, že proti tomuto rozhodnutí bylo 17. 12. 1996 podáno odvolání, ta k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a tedy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (jež by jediná přicházela v úvahu u potvrzujícího rozhodnutí), vést nemůže již proto, že jde o (podle §241a odst. 4 o.s.ř. nepřípustné) uplatnění nové skutečnosti, jež v odvolání přednesena nebyla a jež se tak nemohla stát – ani nestala – předmětem odvolacího přezkumu. V odvolání proti usnesení, jímž okresní soud nařídil exekuci, totiž povinný – byť nedůsledně užívá (navíc nesprávných) pojmů „odpor“ a „odvolání“ a ačkoli uvádí datum tohoto podání 17.12.1996 – namítá jediné, a to že řádným opravným prostředkem (jímž jsou podle §175 odst. 4 o.s.ř. námitky) napadl směnečný platební rozkaz, nikoli tedy následně vydaný rozsudek, jímž byl tento rozkaz ponechán v platnosti. Oporu ve spise nemá ani dovolací tvrzení, že podání odvolání proti rozsudku č.j. 50 Cm 272/96-22 povinný v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce doložil podacím lístkem pošty; právě proto (viz výše) totiž, že podání odvolání proti rozsudku povinný v exekučním odvolacím řízení ani netvrdil, žádný důkaz v tomto směru nenabídl a tedy ani nepředložil. Nadto, námitka, že v nalézacím řízení bylo podáno odvolání, je charakteru skutkového, tedy uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř., jako taková je ovšem pro založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (kdy je způsobilým dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) bezcenná.
Jelikož dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné, jež by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení náklady podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu