ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1258.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1258/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Ing. P. K., zastoupeného advokátkou, proti povinné A. P., a.s., o nařízení exekuce, pro 301.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 ENc 217/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. července 2004, č. j. 9 Co 841/2004-77, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně (ve výroku IV. usnesení) návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného pro uspokojení pohledávky ve výši 56.702.670,75 Kč zamítl, maje za to, že obrana povinného spočívající na právním závěru, dle kterého je oprávněn požadovat (s ohledem na dikci exekučního titulu) úrok z prodlení z úroků z prodlení, je nesprávná. Dle závěru odvolacího soudu exekuční titul nedovoluje učinit závěr, že by se sjednané úroky měly stát součástí jistiny.
Oprávněný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel spatřuje v chybné interpretaci exekučního titulu odvolacím soudem. Dle názoru dovolatele dikce exekučního titulu, dle nějž „žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 301.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,125 % z aktuální dlužné částky za každý den prodlení od 5.8.1992 do zaplacení a…“ zakládá jeho oprávnění požadovat po povinné úrok z prodlení ve výši 0,125 % denně nejen z jistiny, ale taktéž i z vyčíslených úroků z prodlení k tomu kterému dni.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto, neboť nelze učinit závěr, že by se sjednané úroky staly součástí jistiny a navíc právní teorie požadovat úroky z úroků přímo zapovídá. Oprávněná dále poukazuje na skutečnost, že přiznané úroky mají povahu úroků z prodlení a nikoliv povahu úroků smluvních.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti tomuto usnesení je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Tato podmínka je v dané věci splněna; k otázce, jež byla klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu v rámci exekučního řízení (materiální vykonatelnost titulu ukládajícího zaplatit úroky z aktuální dlužné částky), a kterou otevřel dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, se Nejvyšší soud dosud explicite nevyjádřil; přitom její posouzení může být způsobilé ovlivnit posouzení věcí obdobných, pročež má i potřebný potenciál ku zobecnění.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, je tedy předmětem dovolacího přezkumu posouzení závěru odvolacího soudu, dle něhož je správný výklad výroku vykonávaného rozsudku, podle kterého oprávněnému nenáleží úrok z prodlení z úroku z prodlení.
Jak poukázal Nejvyšší soud ve svém usnesení z 30.6.2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003 (srov. též obdobně JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 310) jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v §261a odst. 1 o.s.ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo (a o takový případ jde i v nyní souzené věci) neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle §261a odst. 2 a 3 o.s.ř. Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat.
Také v usnesení ze dne 11.1.2005, spzn. 21 Cdo 1720/2004 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/2005 pod poř. č. 47 Nejvyšší soud vyložil, že obsah rozhodnutí soud vyslovuje ve výroku rozhodnutí (srov. §155 odst. 1 o. s. ř.) a že jen výrok rozhodnutí je závazný (srov. §159a o. s. ř.). Splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí proto vyplývat z výroku vykonávaného rozhodnutí, který lze vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné individualizace oprávněného a povinného) nebo s jeho odůvodněním, jestliže obsah výroku blíže ozřejmuje a je možné s jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených povinností, s přihlédnutím k povaze věci nebo k předepsanému způsobu exekuce.
Z hlediska těchto zásad je na místě i v posuzovaném případě hodnotit možnosti výkladu vykonávaného rozhodnutí. Odvolací soud tak odkazem na vykonávaný titul (odkazem na smlouvu o dílo a kupní smlouvu ze dne 30.1.1992, o níž se titul opírá) při výkladu pojmu titulu aktuální dlužné částky ve vztahu k jeho obsahu činí.
Podle standardního výkladu podávaného soudní praxí i judikaturou je závazkový právní vztah úrokový peněžním závazkem, který vzniká pouze tehdy, jestliže mezi účastníky existuje peněžitý závazkový právní vztah hlavní. Úrokovým závazkovým právním vztahem je závazek zaplatit věřiteli určitou poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního. Není v soudní teorii i praxi rozporu v tom, že úroky z prodlení mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním (hlavního) závazku. Platí se vedle vlastního plnění (obvykle) stanoveným procentem z té části dluhu, s níž je dlužník v prodlení. Tyto obecné závěry ostatně jednoznačně plynou z usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 4/2004, poř. č. 65, na který výslovně poukazoval jak odvolací soud, tak také i dovolatel sám ve svém podání. Nejvyšší soud se zde postavil na názor, dle nějž ani občanský ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky a že tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny. Při akceptaci uvedených závěru proto nemůže obstát právní závěr dovolatele, že je s ohledem na znění exekučního titulu oprávněn požadovat úroky z prodlení z jistiny navýšené o narostlé úroky z prodlení. Pokud soud v nalézacím řízení přiznal dovolateli nárok požadovat po povinném (vedle dalšího) částku „301.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,125 % z aktuální dlužné částky“, nevyjádřil tim nic jiného než právě uvedenou akcesoritu mezi jistinou samotnou a jejím příslušenstvím. Není žádného důvodu interpretovat exekuční titul způsobem, jakým činí dovolatel, který vskutku nerozlišuje mezi smluvními a zákonnými úroky z prodlení a který nadále podle obsahu svého dodatečného podání (datovaného dnem 7.7.2005) přehlíží odlišnosti obsahu dispozitivního ujednání účastníků hmotněprávního vztahu a zákonnosti soudního rozhodování při vynucování plnění, jehož rozsah stanoví kogentně zákonná norma (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2005 ve věci sp.zn. 33 Odo 1117/2003). V případě akceptace dovolatelova výkladu by docházelo nejen ke stírání rozdílné povahy jistiny a příslušenství jako takového, ale do důsledku dovedeno by uvedená akcesorita byla negována, neboť by dospělé úroky z prodlení byly - bez dalšího - postaveny naroveň jistině samotné. Uvedené závěry zastávané naproti tomu soudy ostatně také nepřímo korespondují s právním názorem vysloveným v díle Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 417, který úročení příslušenství nepřipouští.
Pokud tedy exekuční titul přiznává oprávněnému vůči povinné úrok z prodlení z aktuální dlužné částky, pak jej nelze vyložit – z logiky a povahy věci – jinak, nežli že ukládá povinnost žalované (povinné) hradit žalobci (oprávněnému) úroky z prodlení z aktuální (zbylé) neuhrazené jistiny a nikoliv - jak mylně dovozuje oprávněný – z jistiny a dospělých úroků z prodlení jako celku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se tedy dovolateli právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Odvolací soud uplatnil v dané věci právní názor shodný s tím, který byl vyložen. Protože je jeho rozhodnutí ve smyslu §243b odst. 2 o.s.ř. správné, Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání, podle téhož ustanovení dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v poměrech Hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu