ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.133.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 133/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného JUDr. J. V., proti povinné M. V., zastoupené advokátem, odebráním věci, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. E 1654/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 3. října 2003, č.j. 25 Co 348/2003-46, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 3. října 2003, č.j. 25 Co 348/2003-46, a usnesení Okresního soudu v Jičíně z 9. června 2003, č.j. E 1654/2002-30, se zrušují a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (usnesení ze 14.1.2002, č. j. 10 C 156/2001-30, kterým okresní soud schválil smír, jímž se účastníci dohodli na střídavém užívání /vždy po týdnu/ motorového vozidla v jejich zaniklém, dosud nevypořádaném společném jmění manželů, a na jeho předávání), a to opětovným uložením pokuty, nyní částkou 20.000,- Kč.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.,) – zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje kromě jiného i v tom, že odvolací soud v něm „řešil právní otázky v rozporu se zákonem nebo rozhodovací praxí dovolacího soudu“ – povinná, posuzováno podle obsahu dovolání, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci z hlediska několika ustanovení občanského soudního řádu a občanského zákoníku. V závěru dovolání pak povinná navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu, aby ten mohl o jejím podání označeném jako odvolání rozhodnout jako o návrhu na zastavení exekuce (viz bod III. a/ dovolání), odůvodněném zejména „dodatečnou nemožností plnění.“
Oprávněný navrhl – posuzováno podle obsahu jeho podání z 23. 1. 2004 – odmítnutí dovolání zejména pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru kladnému, jelikož odvolací soud (potvrdil-li nařízení výkonu rozhodnutí – usnesení upravujícího střídavé užívání věci a její předávání – způsobem podle §351 o.s.ř., tedy ukládáním pokut) rozhodl vskutku v rozporu s dosavadní, desítky let ustálenou judikaturou.
Již v rozsudku z 25. 6. 1981, sp. zn. 3 Cz 52/80, tehdejší Nejvyšší soud zdůraznil, že stanoví-li vykonatelné rozhodnutí střídavé užívání věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní SJM) oběma spoluvlastníky v době až do vypořádání tohoto spoluvlastnictví, a ukládá-li jim pro tento účel vydat věc vždy např. na určité dny (týdny, měsíce) druhému ze spoluvlastníků, nařídí se soudní výkon rozhodnutí odebráním věci podle §345 a následujících o.s.ř., a nikoli ukládáním pokut podle §351 o.s.ř. Svůj názor formulovaný v právní větě uvedeného judikátu pak Nejvyšší soud vysvětlil v odůvodnění rozsudku tak, že aplikace ustanovení §345, nikoli tedy §351 o.s.ř., je namístě proto, že vykonávané rozhodnutí ukládá povinnost vykonatelnou zvlášť upraveným způsobem exekuce a že tedy nejde o „jinou povinnost“ ve smyslu ustanovení §351 odst. 1 o.s.ř.
V daném případě je tedy zjevné, že odvolací soud se standardní judikaturou (z téhož názoru jako ve výše uvedeném judikátu pak vychází i soudní praxe současná, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 16.12.2004, sp. zn. 20 Cdo 2673/2003) neřídil, dovolání je tedy nejen přípustné, ale (z téhož důvodu) i opodstatněné, tedy důvodné, jelikož rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Zatímco zaplacení peněžité částky může být vymáháno kterýmkoli, a to i vícerým ze způsobů uvedených v ustanovení §258 odst. 1 o.s.ř. (s určitým částečným omezením pro oprávněného vyplývajícím z ustanovení §264 a §263 odst. 2 o.s.ř.), platí pro plnění jiné než zaplacením peněžité částky, že může být vynuceno jen některým ze způsobů uvedených v §258 odst. 2 o.s.ř., a – to především – že způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti, přičemž oprávněný nemá, na rozdíl od vymáhání plnění peněžitého, možnost si vybrat způsob nařízení a provedení exekuce.
Pokud jde o vynucení povinnosti stanovené exekučním titulem upravujícím střídavé užívání věci a s tím spojené její předávání, platí (viz výše), že nejde o povinnost „jinou“ ve smyslu ustanovení §351 o.s.ř., nýbrž povinnost vynutitelnou zvlášť upraveným způsobem exekuce, a to výkonem podle ustanovení §345 a následujících o.s.ř.
Protože odvolací soud dospěl k závěru odlišnému, je jeho právní posouzení věci nesprávné (§241a dost. 2 písm. b/ o.s.ř); jelikož na tomto posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je – již z tohoto důvodu, aniž tedy bylo nutno zabývat se dalšími námitkami dovolatelky – podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
V novém usnesení bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu