ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1330.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1330/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. P. H., zastoupeného advokátem, proti povinnému Ing. P. T., zastoupenému advokátkou, za účasti manželky povinného Mgr. G. T., zastoupené advokátkou, pro částku 2.200.000,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 E 120/2003, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. 1. 2005, č.j. 12 Co 228/2004-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Manželka povinného je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám jeho zástupce advokáta.
III. Ve vztahu mezi povinným a jeho manželkou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 22. 1. 2004, č.j. 8 E 120/2003-13, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (rozhodčího nálezu z 26. 11. 2003, vydaného JUDr. I. V., rozhodcem, ve věci žalobce Ing. P. H. proti žalovanému Ing. P. T. o zaplacení částky 2.200.000,- Kč s příslušenstvím). S odvolacími námitkami manželky povinného se krajský soud s poukazem na ustanovení §25 odst. 1, 2 a §28 zákona č. 216/94 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů vypořádal závěrem, že podkladový titul je vykonatelný po materiální i formální stránce, a že exekuční soud, jenž je titulem vázán, není oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost ani případné vady, jimiž bylo rozhodčí (tedy nalézací) řízení stiženo, a to včetně vady spočívající v okolnosti, že rozhodl vyloučený rozhodce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala manželka povinného („v celém rozsahu“, tedy výslovně i do výroku o nákladech odvolacího řízení) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že odvolací soud vyřešil – podle ní dosud neřešenou – otázku (aniž ji však dovolatelka jakkoli specifikuje) v rozporu s hmotným právem. Dále, byť přiznává, že byla poučena o tom, že dovolání je přípustné, jen jde-li o řešení otázky právní, navíc zásadního právního významu, „nemůže se zdržet poukazu na některé, dle jejího náhledu vadné a formální procesní postupy, které jsou zkrácením jejího práva na spravedlivý proces a ve svých důsledcích ji poškozují“.
„Nesprávnost postupu soudu a porušení ustanovení §2 a §120 o. s. ř.“ dovolatelka (ohlašujíc všechny tři dovolací důvody, aniž však jednotlivá skutková líčení přiřazuje ke každému z nich, tedy podle §241a odst. 2 písm. a/, písm. b/ a odst. 3) spatřuje v nařízení výkonu přesto, že podkladový rozhodčí nález (podle jejího názoru) nemá „účinky zamýšlené ustanovením §23 písm. a) zákona č. 216/1994 Sb., jelikož jím přiznaná pohledávka ve skutečnosti nikdy neexistovala“. Podle ní totiž „postup povinného a oprávněného“ v nalézacím rozhodčím řízení „byl domluven, a to i s jejich společným přítelem JUDr. I. V.“ (rozhodcem). Rozhodčí nález – protože vydaný „podjatým rozhodcem a v rozporu s postupy, stanovenými zákonem o rozhodčím řízení a s principy spravedlnosti“ – nemůže podle jejího názoru být podkladem pro výkon rozhodnutí [proto také podala u Městského soudu v Brně (pod sp. zn. 20 C 53/2004) návrh na jeho zrušení]. Kromě toto namítá, že povinný má ve svém výlučném vlastnictví „dostatek nemovitého majetku“, na nějž může být exekuce vedena, aniž by byl postižen právě „dům ve společném jmění manželů, který je domovem pro jejich nezletilé děti“; odvolací soud však tvrzení povinného o jeho nemajetnosti „neprověřil“.
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání a povinný jeho zamítnutí.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení, nikoli ovšem rozhodčí, tedy nalézací, jež výkonu předcházelo, nýbrž předmětné, tedy vykonávací, trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení je Nejvyšší soud vázán (§242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe, žádného podkladu není.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2668/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2005 pod poř. č. 100, vztahující se právě k výkonu rozhodčích nálezů, jehož závěrů lze použít v i dané věci, byť se týká výkonu výroku o náhradě odměny rozhodce); obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí, příp. exekuce vycházet (srov. též např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 1/2000 pod poř. č. 4). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.
Nejvyšší soud také v mnoha rozhodnutích (srov. např. usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123, v jehož odůvodnění se odkazuje na jiné rozhodnutí, a to usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, nebo např. usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v témže časopise č. 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu §229 o.s.ř. – a takovou, konkrétně dle jeho odstavce 1 písm. e/ ve spojení s §30 zákona č. 216/1994 Sb., dovolatelka, posuzováno podle obsahu dovolání, namítá – nebo „jinou“ vadou podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.
Argument, že dovolatelka podala u soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, způsobilý vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. rovněž není, a to již proto, že – byť by zde takové soudní rozhodnutí (jež by ovšem muselo být pravomocné, srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 9. 1965, sp. zn. 4 Cz 118/65 uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 1, ročník 1966 pod poř. č. 9) o zrušení rozhodčího nálezu bylo – a jeho existenci, a tím méně právní moc, netvrdí ani samotná dovolatelka – mohlo by stejně být pouze důvodem k případnému zastavení (dne 22. 1. 2004 již nařízené) exekuce podle §268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., nikoli však důvodem k zamítnutí návrhu na její nařízení (viz též V. Kůrka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 367).
Pro úplnost se dodává, že podle §32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemá odkladný účinek na jeho vykonatelnost; případnou existenci rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, jejž navrhla v řízení sp. zn. 20 C 53/2004 dne 8. 4. 2004, tedy po nařízení výkonu /22. 1. 2004/ podle druhé věty §32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. dovolatelka netvrdí.
K její výtce, že se odvolací soud při přezkumu závěru okresního soudu o věcné legitimaci účastníků „omezil pouze na formální posouzení rozhodčího nálezu“, dovolací soud uzavírá, že ani zde není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se standardní judikaturou, jelikož soudní praxe i právní nauka chápou vymezení účastenství v exekučním řízení ryze procesně, oprávněným je tedy ten, kdo podal návrh na nařízení exekuce a vyjádřil v něm vůli vystupovat v řízení jako osoba domáhající se nuceného uspokojení svého práva, a povinným ten, u něhož má být podle údajů uvedených v návrhu vynuceno splnění povinnosti; proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen za podmínek uvedených v ustanovení §256 odst. 1 o.s.ř., tj. jen je-li prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí.
Namítá-li dovolatelka dále, že soud „neprověřil“ majetkové poměry povinného (míněno případnou existenci dalšího nemovitého majetku povinného postižitelného exekucí, aby tak nemusely být dotčeny právě nemovitosti k exekuci navržené), pak tím ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však – byť by existoval (viz ovšem níže) – sám o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. způsobilý není, jelikož k vadám řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolací soud přihlédnout (a to dokonce i z úřední povinnosti) sice musí, avšak pouze za – zde ovšem nenaplněného – předpokladu, že totiž je dovolání přípustné (ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka se ovšem mýlí, dovozuje-li povinnost soudu „prověřovat“ majetkové poměry povinného (byť pro účely posouzení vhodnosti nařízené exekuce), a to jednak proto, že exekuční soud neprovádí dokazování, nýbrž pouze šetření, při němž má oprávněný povinnost skutečnosti jím tvrzené pouze osvědčit (doložit) – obvykle kvalifikovanými listinami – a jednak proto, že oprávněný je dokonce povinen označit nemovitost (§335 odst. 1 o.s.ř.), jejíž prodej navrhuje, a soud je pak povinen, jsou-li splněny ostatní podmínky pro nařízení exekuce, nařídit prodej právě té nemovitosti, jež je v návrhu označena.
K dovolatelčině námitce, že odvolací soud „posoudil i další otázky zcela formálně, nezjistil potřebné skutečnosti a nedal jí ani prostor k tomu, aby je mohla označit a soudu k nim nabídnout důkazy“, dovolací soud zdůrazňuje, že při nařízení exekuce se neuplatní zásada ústnosti a přímosti; ve smyslu §253 o.s.ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v §253 odst. 2 o.s.ř., že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; pro to stadium, jímž je nařízení exekuce, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním odstavcem §253 o.s.ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to tak, že nařídit jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen tehdy, stanoví-li to zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení exekuce nepředepisuje. Co do ústavnosti těchto závěrů viz usnesení Ústavního soudu z 27. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, ročník 1996 na str. 551 – 553, v němž Ústavní soud zdůraznil zvláštní povahu exekučního řízení, jež „není řízením nalézacím ve věci samé“, a jehož účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto pravomocným a vykonatelným titulem. Pro tuto zvláštní povahu nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut, a že nebyly provedeny další jím navržené důkazy, porušení práv stanovených v článku 96 odst. 2 Ústavy ČR a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V rozporu s hmotným právem (jak – ovšem bez jakéhokoli vysvětlení, byť i jen poukazem na příslušné hmotněprávní ustanovení – dovozuje dovolatelka) napadené rozhodnutí není (a být nemůže), jelikož výkon rozhodnutí, a tedy i jeho nařízení, je institutem občanského práva procesního.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Odmítnuto jako nepřípustné muselo být dovolání také v části výslovně směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních §238, 238a ani §239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení (navíc nemeritorní – k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88) rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému tedy podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty náklady spočívají v částce 7.500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem – §1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1, písm. a/ bod 1., §14 odst. 1, §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinné dnem 1. ledna 2001 – sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
O nákladech dovolacího řízení požadovaných povinným bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že tomuto účastníku, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem (návrhem na zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost) nevedlo k výsledku dovolacího řízení, jímž bylo odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu