ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1380.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1380/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného J. Ch., zastoupeného advokátem, proti povinné D. Ž., zastoupené advokátem, pro 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 7827/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2003, č.j. 53 Co 454/2003-70, takto:
I. Dovolání proti části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2003, č.j. 53 Co 454/2003-70, jíž bylo odmítnuto odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 1. 2003, č.j. 19 Nc 7827/2002-24, se odmítá.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2003, č.j. 53 Co 454/2003-70, v části, jíž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 9. 2003, č.j. 19 Nc 7827/2002-57, kterým se zamítá návrh na zastavení exekuce ohledně částky 201.200,- Kč a povinné ukládá povinnost zaplatit náklady řízení, a v nákladovém výroku, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 9. 2003, č.j. 19 Nc 7827/2002-57 (vyjma výroku o zastavení exekuce ohledně částky 8.800,- Kč), se zrušují a věc se obvodnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 3. 1. 2003, č.j. 19 Nc 7827/2002-24, nařídil podle svého rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 15 C 105/95, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 12. 1997, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 25 Co 61, 62/98, k uspokojení pohledávky 210.000,- Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 44.670,- Kč exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. O. K., soudního exekutora.
Usnesením ze dne 8. 9. 2003, č.j. 19 Nc 7827/2002-57, týž soud zastavil exekuci ohledně částky 8.800,- Kč (§52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 6/2002 Sb. /dále jen „ex. ř.“/, §268 odst. 1 písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) a návrh na zastavení exekuce co do 201.200,- Kč zamítl. Zamítavý výrok zdůvodnil tím, že povinná neprokázala zánik práva započtením své pohledávky proti vymáhané pohledávce („oprávněný popírá své zavinění na znehodnocení vozidla, pohledávka za oprávněným ve výši 201.200,- Kč je sporná a tudíž nezpůsobilá k započtení“).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 12. 2003, č.j. 53 Co 454/2003-70, odvolání povinné proti usnesení o nařízení exekuce podle §44 odst. 10, věty druhé, ex. ř. odmítl a usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce (co do 201.200,- Kč), potvrdil. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že k zániku práva započtením pohledávky povinné nedošlo, protože „v řízení nebylo postaveno najisto, zda vůbec povinné vůči oprávněnému nějaká pohledávka svědčí.“
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a důvody – podle obsahu podání – podřazuje ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Oprávněný po třiceti dvou měsících vrátil povinné osobní automobil „ve stavu enormního opotřebení, jež představuje jak amortizaci časovou, tak technickou v důsledku neudržování věci.“ Znaleckým posudkem dovolatelka doložila, že ke dni, kdy oprávněný složil doklady a klíče do soudní úschovy (a tím formálně splnil vzájemnou povinnost z titulu), činila hodnota automobilu 28.800,- Kč Jestliže tedy oprávněný vrátil osobní automobil znehodnocen, byly splněny předpoklady pro uznání zápočtu její pohledávky; okolnost, že nejde o pohledávku judikátní, popřípadě opírající se o dohodu účastníků, není podle dovolatelky podstatná. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání napadající rozhodnutí ve výroku, jímž odvolací soud odvolání proti usnesení o nařízení exekuce odmítl, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 416/2003).
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustnost dovolání nevyplývá, protože usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10, věty druhé, ex. ř. odvolání, není rozhodnutím ve věci samé; jeho předmětem totiž není posouzení věcné správnosti usnesení soudu prvního stupně, jímž byla nařízena exekuce, nýbrž reflektuje obsahovou nedostatečnost odvolání účastníka (absenci námitek pro nařízení exekuce relevantních). Obranu proti takovému rozhodnutí je třeba hledat v ustanovení §229 odst. 4 (§254 odst. 2, věta druhá) o.s.ř.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., neboť o žádný z případů zde vyjmenovaných v souzené věci nejde.
Nejvyšší soud proto dovolání proti uvedenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání napadající rozhodnutí ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 ve spojení s §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 (§130 ex. ř.) přípustné, protože jde o rozhodnutí zásadně právně významné; otázku vztahující se k započtení vzájemné pohledávky vyřešil totiž odvolací soud v rozporu s ustálenou soudní praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1966, sp. zn. 4 Cz 84/66, uveřejněný pod číslem 34/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 1968, sp. zn. 2 Cz 67/68, uveřejněný pod číslem 77/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod číslem 21 /str. 187 a násl/).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ze spisu vyplývá, že exekučním titulem bylo povinné uloženo zaplatit oprávněnému 210.000,- Kč proti vydání osobního automobilu Ford Sierra 1,8 CLX, combi, AEL 15-48. Oprávněný splnil vzájemnou povinnost (§43 odst. 1, 2 ex. ř.) tím, že technický průkaz, osvědčení o něm a klíče od vozidla složil do úschovy pro povinnou, která jako příjemkyně o vydání uvedených věcí požádala (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 4. 2001 a ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 43 Sd 5/2001). V návrhu na zastavení exekuce povinná tvrdila, že oprávněný vydal automobil v dezolátním stavu, takže jeho cena v měsíci, kdy složil doklady a klíče do soudní úschovy, činila jen 28.800,- Kč. Proti vymáhané pohledávce proto uplatnila z tohoto titulu svoji pohledávku za oprávněným.
S názorem odvolacího soudu, že zánik vymáhaného práva započtením je vyloučen, jestliže existence pohledávky povinné je sporná, nelze souhlasit.
Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. (ve spojení s §52 odst. 1 ex. ř.) bude exekuce zastavena, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byla tato exekuce již provedena; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude exekuce zastavena i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku. Týká-li se nařízené exekuce některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byla-li exekuce nařízena v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude exekuce zastavena částečně (§268 odst. 4 o.s.ř., §52 odst. 1 ex. ř.).
Podle ustanovení §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Došlo-li po vydání rozhodnutí, které je v daném případě exekučním titulem (§40 odst. 1 písm. a/ ex. ř.), k zániku jím přiznaného práva na peněžité plnění, je dán důvod pro zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. g/, odst. 4 o.s.ř.). Právo z občanskoprávního vztahu zaniká mimo jiné i způsobem předvídaným v ustanovení §580 obč. zák., tj. uplatňuje-li se proti vymáhané pohledávce k započtení pohledávka, jež se k započtení hodí. Námitkou započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda vzájemná pohledávka vznikla před vydáním exekučního titulu nebo po jeho vydání. Zánik působí sice právní úkon směřující k započtení (kompenzační projev), jímž může být jednostranný právní úkon nebo dohoda, avšak nastane okamžikem, kdy se obě pohledávky setkají; setkají-li se po vydání exekučního titulu (bez ohledu na to, zda se kompenzační projev stal perfektním před jeho vydáním či po něm), jde o důvod podle §268 odst. 1 g/ o.s.ř., setkají-li se před vydáním exekučního titulu (na základě právního úkonu učiněného po jeho vydání), je namístě exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.
Z toho, že povinný může vznést námitku započtení vzájemné pohledávky v exekuci, aniž by musel svůj nárok uplatnit samostatnou žalobou, vyplývá, že tato pohledávka nemusí být judikátní (přiznaná soudním rozhodnutím nebo jiným titulem), a má-li základ v soukromoprávním vztahu účastníků, může jít nejen o pohledávku vyplývající z právního úkonu, ale i o pohledávku opírající se o jinou právní skutečnost (např. ex delicto). Posuzování důvodnosti námitky započtení vzájemné pohledávky povinného vůči oprávněnému znamená, že soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce způsoby vlastními pro řízení uvedená v §120 odst. 2 o.s.ř. zjišťuje, zda tvrzená pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu. Za tím účelem je exekuční soud rovněž povinen nařídit jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§115 odst. 1, §254 odst. 1, věta první, §269 odst. 2 o.s.ř., viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 64, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003). To, že tvrzená pohledávka není judikátní, popř. nevzchází z dvoustranného právního úkonu účastníků, a že je tudíž „sporná,“ nezbavuje soud povinnosti najisto postavit, zda jsou splněny předpoklady, s nimiž objektivní právo spojuje zánik závazku.
Spočívá-li napadené rozhodnutí na závěrech, jež se neshodují s tím, co je uvedeno shora, nelze je pokládat za správné; Nejvyšší soud je proto zrušil a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy obou stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu