ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1508.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1508/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města P. proti povinným 1) VSO H., a 2) VAK K. V., a.s., zastoupeným advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. E 668/2003, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 12 Co 506/2003-20, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. 6. 2003, č. j. E 668/2003-4, jímž okresní soud nařídil (k vynucení povinnosti umožnit oprávněnému využití vodovodního řadu a povinnosti vyplývající ze zákazu činit zásahy, které by bránily tomuto využití) výkon rozhodnutí (svého usnesení z 21. 5. 2003, č. j. Nc 31/2003-32, jímž vydal předběžné opatření) uložením pokuty v částce 15.000,- Kč každému z povinných. S jejich odvolací námitkou, že soud prvního stupně exekuci nařídil přesto, že oprávněný nemá k provozování vodovodu oprávnění podle §6 zákona č. 274/2001 Sb., které je pro povinné, z nichž první je vlastníkem vodovodu, „jedinou zárukou, že vodárenské zařízení bude provozováno kvalifikovanou osobou,“ se odvolací soud – stejně jako s námitkou, že vzhledem k agresivnímu chemickému složení vody je pro povinné „přímo zákonnou povinností podle §415 a násl. občanského zákoníku, aby oprávněnému přepravu neupravené vody neumožnili“ – vypořádal závěrem, že tyto námitky měly své místo pouze v nalézacím řízení, že však v řízení vykonávacím se exekuční soud namítnutou věcnou nesprávností vykonávaného rozhodnutí již zabývat nemůže.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení „237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“, povinní namítají, že rozhodnutí „vychází z nesprávného právního názoru.“ Naplnění dovolacího důvodu (posuzováno podle obsahu dovolání) podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřují – opět – v tom, že soudy obou stupňů „rozhodly bez ohledu na to, zda oprávněný disponoval potřebným oprávněním k provozování vodovodního řadu podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., odkazujícího na živnostenský zákon.“ Odvolací soud se též – podle dovolatelů nesprávně – nezabýval skutečností, že společnost V. v P., spol. s r.o., jež s oprávněným uzavřela smlouvu o správě a provozování vodovodu, získala oprávnění k jeho provozování až dne 18. 6. 2003, tedy 12 dnů před zánikem účinnosti vykonávaného předběžného opatření. V závěru dovolání povinní vyjadřují přesvědčení, že exekuční titul – protože ukládá povinnost, jejíž obsah „odporuje zákonu č. 274/2001 Sb.“ – je nevykonatelný.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelé to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatelé (jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužili) se však otázkou přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nezabývali a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v tomto ustanovení jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesli (jejich závěr, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., je nesprávný, jelikož napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující); hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
V daném případě totiž není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální (kterážto posléze uvedená podmínka v souzené věci splněna je, jelikož – přes nikoli zcela přiléhavou formulaci výroku titulu lze uložené povinnosti vyložit standardními pojmy jako povinnosti něco strpět a něčeho se zdržet, vykonatelné podle §351 o.s.ř.), dále zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost (a tedy ani – v daném případě namítaný – nesoulad titulem uložené povinnosti s předpisy práva veřejného) podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu. V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §146 odst. 3, §224 odst. 1 a 243b odst. 5 o.s.ř.; oprávněnému, jemuž by jinak tato náhrada příslušela, v tomto stadiu řízení náklady prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu