ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1543.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1543/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné zdravotní pojišťovny České republiky (Okresní pojišťovny v L.), proti povinnému J. M., zastoupenému advokátem, pro 27.983,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 194/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2004, č.j. 11 Co 297/2004-9, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení ze dne 5. 2. 2004, č.j. E 194/2004-3, jímž Okresní soud v Litoměřicích nařídil výkon rozhodnutí (platebních výměrů oprávněné ze dne 26. 11. 2003, č. 4240301721 a č. 2140301720). Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny. Promlčením vymáhaného nároku se soud při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí nezabývá; má-li povinný zato, že nárok je promlčen, je na něm, aby u soudu prvního stupně navrhl zastavení výkonu rozhodnutí. Oprávnění ředitelky Okresní pojišťovny v L. jednat za oprávněnou je soudu známo z jeho úřední činnosti a vyplývá z organizačního řádu oprávněné.
V podaném dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinný nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že námitka promlčení je uplatnitelná pouze v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí; touto námitkou se soud měl zabývat i v rámci řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Zákonné předpoklady pro vznik vymáhané pohledávky nebyly dány; nebylo přihlédnuto k důchodovému věku povinného a jeho dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu (od roku 1988 trpí anginou pectoris, v roce 1993 utrpěl pracovní úraz a stihl ho infarkt). Oprávněná nepředložila v minulosti ke své pohledávce žádné důkazy. Povinný navrhl, aby napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně byla zrušena a věc vrácena posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Otázka, kterou dovolatel zejména nabízí k přezkumu (zda k promlčení vymáhaného nároku lze přihlédnout i při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí), shora uvedené znaky nesplňuje, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí, podle níž je námitka promlčení relevantní pouze v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod č. 21, str. 525).
Námitku, že vymáhaná pohledávka je neoprávněná vzhledem k dovolatelově důchodovému věku a nepříznivému zdravotnímu stavu, posoudil odvolací soud též v souladu s ustálenou soudní praxí, neboť věcnou správností exekučního titulu se soud při rozhodování o nařízení jeho výkonu zabývat nemůže (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Rovněž (teprve v dovolání uplatněná) námitka, že oprávněná v minulosti nedoložila ke své pohledávce žádné důkazy, míří na věcnou správnost exekučního titulu a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tudíž – jak již bylo uvedeno – založit nemůže.
Jelikož napadené usnesení nelze shledat zásadně významným po právní stránce, Nejvyšší soud dovolání proti němu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první§218 písm. c) o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu