ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.161.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 161/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné I., s. r. o., proti povinným 1) Z. D. a 2) K. D., pro 22.817,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 17 Nc 2156/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 2004, č.j. 12 Co 261/2004-24, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 2. 2004, č.j. 17 Nc 2156/2004-7, kterým Okresní soud v Sokolově zamítl návrh na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky 22.742,20 Kč s 6 % úroky od 31. 8. 2001 do zaplacení, směnečné odměny 75,- Kč a nákladů předcházejícího řízení 920,- Kč. Exekučním titulem ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), je směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. Sm 472/2001, který přiznal právo R. z., spořitelnímu a úvěrnímu družstvu; jelikož oprávněná – ač vyzvána soudem prvního stupně – neprokázala, že na ni přešlo, popř. bylo převedeno právo z exekučního titulu (§36 odst. 3, 4 zákona č. 120/2001 Sb.), nelze podle odvolacího soudu návrhu vyhovět.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), namítá nesprávné právní posouzení věci. Převod práva z vykonávaného rozhodnutí, argumentuje dovolatelka, není třeba dokládat listinami; pokud totiž oprávněný prokáže nepřetržitou řadou indosamentů, že je majitelem směnky, vyplývá převod práva z ustanovení čl. I. §14 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění zákona č. 29/2000 Sb. (dále jen „zákon č. 191/1950 Sb.“), tedy přímo z právního předpisu (§36 odst. 4, in fine, zákona č. 120/2001 Sb.).
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právní otázky, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Otázka, kterou dovolatelka nabídla k přezkumu (zda přechod práv ze směnečného platebního rozkazu na toho, kdo má směnku v rukou a právo k ní prokázal nepřetržitou řadou indosamentů, vyplývá přímo z právního předpisu), shora uvedené znaky nesplňuje; odvolací soud ji totiž vyřešil v souladu s tím, jak byla praxe nižších soudů judikatorně usměrněna.
V usnesení ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, Nejvyšší soud – vysvětliv povahu indosamentu a majitelství směnky – zdůraznil, že ze zákona č. 191/1950 Sb. nevyplývá, že na majitele směnky, jenž právo k ní prokázal způsobem stanoveným v §16 odst. 1 cit. zákona a jenž je osobou odlišnou od osoby oprávněné ze směnečného platebního rozkazu (exekučního titulu) vydaného na základě směnky, která byla indosována, přechází (bez dalšího) i právo z takového rozhodnutí.
Názor odvolacího soudu, že aktivní legitimace oprávněné musí být prokázána kvalifikovanými listinami (§36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.), je souladný se závěry shora uvedenými, na nichž dovolací soud nehodlá nic měnit; není-li tedy dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu