ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1632.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1632/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného A. M., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. S., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného A. S., prodejem nemovitostí, pro 7.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 2160/96, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. prosince 2004, č. j. 35 Co 703/2004-397, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na nákladech dovolacího řízení částku 700,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí, maje za to, že námitky povinného, spočívající ve výtce neprovedení navržených důkazů, popř. upuštění od doplnění dokazování provedením důkazu znaleckým posudkem a nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně, nejsou důvodné.
Povinný ve včasném dovolání namítl, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s námitkou směřující proti postupu prvostupňového soudu, který navzdory svému pravomocnému usnesení o ustanovení soudního znalce rozhodl meritorně ve věci samé, aniž byl znalecký posudek ustanoveného soudního znalce skutečně vypracován. Tímto postupem - dle názoru dovolatele - došlo k porušení zásady rovného postavení účastníků řízení a také zásady vázanosti soudu vlastním rozhodnutím. Uvedený postup měl také povinnému znemožnit unést důkazní břemeno pro jeho tvrzení ohledně splnění povinnosti vymáhané výkonem rozhodnutí.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto, neboť se nejedná o rozhodnutí mající ve věci zásadní právní význam. Oprávněný poukazuje na skutečnost, že námitky povinného míří na dovolací důvody vyjádřené v §241a odst. 2 písm a/, popř. odst. 3 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), které nemohou být předmětem rozhodování dovolacího soudu za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; polemizuje také s jednotlivými dovolacími argumenty povinného.
Dovolání vskutku přípustné není.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti tomuto usnesení je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Dovolatel ve svém dovolání sice formuluje „otázky zásadního významu“ mající dle jeho názoru vazbu na dovoláním napadené rozhodnutí, uvedená argumentace – upozorňující na nevyhotovení znaleckého posudku ustanoveným soudním znalcem a s tím související porušení zásady rovného postavení účastníků – obsahem svého dovolání však napadenému rozhodnutí ve skutečnosti napadá jednak neúplnost jeho skutkových závěrů, jež je podřaditelná důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jednak nesprávnost skutkových závěrů v rovině hodnocení podle něj dosud neúplného dokazování ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o.s.ř. dle posledně uvedeného ustanovení lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tak však lze zpochybnit v dovolání správnost skutkových závěrů odvolacího soudu leda tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. a nikoli tehdy, je-li uvažována přípustnost dovolání pro existenci otázky po právní stránce zásadního významu. K vadám řízení. které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může však dovolací soud přihlédnout jen za – zde nenaplněného – předpokladu, že shledá napadené rozhodnutí zásadně právně významným (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).
Dovolatel tedy rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v dovolacím přezkumu přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zohlednit nelze; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší oprávněnému náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné ode dne 1.1.2001 (§21 vyhlášky). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) oprávněného za vyjádření k dovolání povinného v částce 625,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. b, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu