ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1642.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1642/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné T., s. r. o., proti povinnému Z. L., za účasti manželky povinného JUDr. D. L., o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 12 Nc 429/2002, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 10. 11. 2003, č. j. 20 Co 579/2003-74, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně z 10. 11. 2003, č. j. 20 Co 579/2003-74, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze 14. 1. 2003, č. j. 12 Nc 429/2002-53, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 11. 6. 2002, č. j. 12 Nc 429/2002-14, pravomocným 13. 8. 2002, okresní soud nařídil exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil navrženého exekutora; ten pak (kromě jiných příkazů k provedení exekuce dalšími způsoby /čl. 21, 22/) vydal exekuční příkaz z 2. 10. 2002, č. j. Ex 173/2002-7 (čl. 39), jímž rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy manželky povinného.
Usnesením ze 14. 1. 2003, č. j. 12 Nc 429/2002-53 okresní soud (kromě návrhu na odklad provedení exekuce) návrh povinného a jeho manželky na zastavení exekuce (prováděné právě srážkami z její mzdy, nikoli tedy, viz níže, dalšími způsoby) odůvodněný ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) tím, že manželčin nárok na mzdu, a tedy i její pohledávky z tohoto titulu, nenáleží do společného jmění manželů (dále též jen SJM), takže nemůže být postižen exekucí nařízenou na majetek povinného, zamítl jednak s poukazem na ustanovení §42 exekučního řádu a dále s odůvodněním, že – za „širšího“ výkladu ustanovení §255 odst. 2 o.s.ř. – „finanční prostředky získané z pracovního poměru manželky povinného tvoří společné jmění manželů, které lze bezpochybně užít k uspokojení části nároku pro oprávněného“.
Krajský soud pak k odvolání manželky povinného směřujícímu jen proti výroku o zastavení exekuce (viz tzv. petit odvolání /č.l. 57/), nikoli tedy o jejím odkladu, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (aniž však ve výroku – např. slovy „v napadené části“ – zohlednil skutečnost, že výrok o odkladu provedení exekuce zůstal nenapaden). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že „odhlédne-li od §42 odst. 1 exekučního řádu, nemá možnost v rámci odvolacího přezkumu se zabývat otázkou, zda exekutor účinně exekucí postihl věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, když toto jmění doposud trvá a bylo pouze zúženo, nikoli však zrušeno a vypořádáno.“ Protože exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, sám posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a ohledně majetku, který má být exekucí postižen, vydá exekuční příkaz, proti němuž není přípustný opravný prostředek, má odvolací soud zato, že „by překročil svoji přezkumnou pravomoc, pokud by dovozoval správnost či nesprávnost exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem v rámci jeho výlučné pravomoci.“ Podle odvolacího soudu nelze také přehlédnout, že návrh na zastavení exekuce byl podán ve vztahu k exekuci jako celku (tento závěr ovšem opět nemá oporu ve spise /viz tzv. petit návrhu na zastavení exekuce na č.l. 37a/), že však skutečnosti tvrzené odvolatelkou nepřípustnost exekuce a nutnost jejího následného zastavení zakládat nemohou.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., manželka povinného namítá nesprávnost právního posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (s poukazem na obdobně použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1774/99) spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dán přesto, že exekuce nařízená soudem na majetek povinného nemůže být na základě exekučního příkazu vydaného exekutorem prováděna srážkami ze mzdy manželky povinného, jejíž nárok na mzdu do SJM nenáleží.
Dovolání (přípustné §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., jelikož odvolací soud dovoláním předestřenou právní otázku posoudil odlišně od stávající standardní judikatury) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že exekuce k vymožení pohledávky vůči povinnému může být za trvání SJM prováděna srážkami ze mzdy jeho manželky (a že zde tedy není důvodu k zastavení exekuce – prováděné tímto způsobem – pro její nepřípustnost ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Z §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu) vyplývá, že podle tohoto ustanovení bude exekuce pro nepřípustnost zastavena, je-li tu jiný – než v §268 odst. 1 písm. a/ až g/ uvedený – důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Soudní praxe přitom dovodila, že takovým jiným důvodem může být kromě např. vady exekučního titulu či okolností nastalých při provádění exekuce též pochybení při jejím nařízení. V daném případě sice – protože nejde o výkon rozhodnutí podle ustanovení §251 a následujících občanského soudního řádu, nýbrž o exekuci podle exekučního řádu – k pochybení nedošlo při nařízení exekuce, ale teprve při jejím provádění, nic to však nemění na tom, že i pochybení v této fázi exekučního řízení může být důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (aniž by, jak nesprávně dovozuje odvolací soud, „byla překročena pravomoc soudu zásahem do výlučné pravomoci exekutora,“ proti jehož exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek).
Závěr, že pro peněžitou pohledávku vůči povinnému nelze nařídit (a tedy ani provést) výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy jeho manželky, dovodila nejen starší judikatura z doby, kdy namísto současného společného jmění manželů existoval pouze podstatně užší institut jejich bezpodílového spoluvlastnictví (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně z 29. 9. 1965 sp. zn. 8 Co 558/65, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR č. 1, ročník 1966 pod poř. č. 8), ale i soudní praxe současná. Tak např. Krajský soud v Hradci Králové vyslovil ve svém usnesení z 24. 11. 2003, sp. zn. 17 Co 46/2003 (uveřejněném v Přehledu judikatury ve věcech výkonu rozhodnutí a exekuce, ASPI, Praha 2005, pod poř. č. 186 na str. 170) závěr, že exekuci k vymožení pohledávky vůči povinnému nelze nařídit ze mzdy jeho manželky, odůvodněný kromě jiného tím, že mzda náleží za vykonanou práci zaměstnanci a jemu se i vyplácí (§111 odst. 1 a 120 odst. 1 věta první zákoníku práce, §4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku); dále pak krajský soud zdůraznil, že pohledávka, neboli právo na plnění od dlužníka, tedy právo na mzdu, musí – aby mohlo být exekucí postiženo – náležet povinnému, proti němuž směřuje exekuční titul, že do SJM náleží jen vyplacená a převzatá mzda, a že způsob exekuce srážkami ze mzdy vylučuje, aby k takovému vyplacení a převzetí mzdy zaměstnanci došlo. Kromě toho se v rozhodnutí připomíná, že nárok na mzdu vzniká teprve za vykonanou práci, a že tudíž teprve v budoucnu očekávaný opakovaný nárok manželky povinného na mzdu součástí SJM být nemůže.
Protože srážkami ze mzdy lze postihnout jen právo zaměstnance na plnění od zaměstnavatele, tedy pohledávku zaměstnance, jímž však – viz výše – není v daném případě povinný, ale jeho manželka, jejíž pohledávka tak do SJM nenáleží, nemůže na uvedeném závěru, že k vymožení pohledávky vůči povinnému nelze vést výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy jeho manželky, nic změnit ani dohoda povinného s manželkou (viz bod B/ 3/ na čtvrté straně notářského zápisu /čl. 41c/), že jejich příjmy ze zaměstnaneckých poměrů budou od uzavření smlouvy podle §143a odst. 1 občanského zákoníku předmětem výlučného vlastnictví každého z nich.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud výše uvedený právní závěr, zaujatý standardní judikaturou, pominul; názor, že návrh na zastavení exekuce je nutno zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem.
Jelikož na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.), viz §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu