ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.169.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 169/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného Z. d. K., zastoupeného advokátem, proti povinnému H. N., zastoupenému advokátem, pro částku 44.414,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 6592/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. července 2003, č. j. 11 Co 383/2003-23, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 24. února 2003, č. j. 42 Nc 6592/2003-10, kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul je formálně i materiálně vykonatelný, a s odvolací námitkou, že povinný již od 30. listopadu 1991 není členem společnosti T. Ú. n. L., v.o.s., a že „vůči této společnosti ani vůči oprávněnému žádné dluhy nemá,“ se odvolací soud vypořádal závěrem, že podkladový titul nezavazuje veřejnou obchodní společnost, nýbrž právě dovolatele a solidárně s ním dalšího žalovaného R. P. Zastává-li povinný názor, že k zaplacení vymáhané pohledávky s příslušenstvím měl být zavázán (případně také) subjekt jiný, zejména (později zemřelý) bývalý předseda zaniklé veřejné obchodní společnosti R. V., mohl tuto námitku podle odvolacího soudu úspěšně uplatnit jedině v nalézacím řízení.
Ve včasném (posuzováno podle ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu, zakotvujícího prodlouženou, čtyřměsíční dovolací lhůtu, jelikož poučení odvolacího soudu o dovolání bylo nesprávné – srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6. ročník 2003 pod poř. č. 51) dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), povinný namítá, že řízení trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) os.ř., kterou spatřuje v tom, že se soud – ač podle jeho názoru měl – nezabýval „právě otázkou, zda je či není členem v.o.s. T. a zda skutečně zrušil své členství v uvedené obchodní společnosti ke dni 30.11. 1991, kdy svoji účast tedy považoval za uzavřenou kapitolu“; vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je podle dovolatele též to, že se odvolací soud věcí nezabýval z hlediska promlčení (vymáhaná pohledávka, zažalovaná v roce 2000, „je z roku 1994“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel se však otázkou přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. nezabýval, proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Povinný předně ani důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř, jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci) neuplatnil; naopak obě své námitky sám kvalifikoval jako vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Takovéto vady však – i kdyby jimi řízení skutečně trpělo – dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí bylo řízení stiženo, splňovala podmínku zásadního právního významu) není.
Nadto ovšem třeba zdůraznit, že předmětné řízení žádnou z namítaných vad netrpí. Exekuční soud – a v tomto směru je právní závěr odvolacího soudu zcela správný – totiž vskutku věcnou správnost vykonávaného rozsudku oprávněn přezkoumávat není; případný nedostatek své pasivní věcné legitimace mohl dovolatel jako jeden ze žalovaných úspěšně uplatnit jedině v nalézacím řízení před odvolacím soudem; to se však, jak vyplývá z obsahu spisu (titulem je – pouze – rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem z 31. května 2002, č. j. 11 C 142/2000-17), nestalo.
Vadu řízení nemůže způsobit ani okolnost, že se soud v exekučním řízení nezabývá otázkou promlčení, jelikož (nehledě k tomu, že takovou námitku povinný v odvolacím exekučním řízení ani neuplatnil) námitka promlčení nemůže mít význam již v řízení o nařízení exekuce, nýbrž teprve v řízení o jejím zastavení (srov. zprávu Cpj 159/79, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod poř. č. 21, str. 189/527).
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu