ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.169.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 169/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného M. Č., zastoupeného advokátem, proti povinnému Mgr. J. B., zastoupenému advokátkou, pro 54.537,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 8016/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, č.j. 51 Co 285/2004-41, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 9. 10. 2003, č.j. 19 Nc 8016/2003-15, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 nařídil podle svého rozsudku ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 15 C 224/99, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 53 Co 104/2003, a rozsudku ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 18 C 222/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 53 Co 511/2002, k uspokojení pohledávky 54.537,50 Kč exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. R. V., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že v této fázi exekučního řízení soud nezkoumá, zda povinný splnil, co mu ukládá podkladové rozhodnutí, a okolnost podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) proti rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, nařízení exekuce nebrání.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že nebylo přihlédnuto k tomu, že vymáhanou povinnost vůči oprávněnému splnil, a to „složením do advokátní úschovy,“ tedy náhradním způsobem. Pro nařízení exekuce, pokračuje dovolatel, nemůže být „poplatné jen tvrzení oprávněného o tom, zda povinný svou povinnost splnil či nesplnil, ale v zásadě musí v této věci vycházet z toho, zda tu jsou objektivní okolnosti pro existenci, resp. neexistenci povinnosti.“ Za situace, kdy podkladová rozhodnutí napadl dovoláními a není najisto postaveno, zda nebudou odklizena, je uvedený náhradní způsob plnění legitimní; předchází se jím totiž tomu, aby v případě zrušení exekučních titulů povinný vymáhal – s vynaložením dalších nákladů – po oprávněném dříve poskytnuté plnění (v tomto spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí). Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a zdůraznil, že plnění dluhu do „advokátní úschovy“ je vyloučeno.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, které by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů (a tímto způsobem ovlivnit rozhodovací činnost soudů obecně); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Povinný uplatnil způsobilý dovolací důvod, v jehož rámci výslovně formuloval i (právní) otázku, kterou pokládá ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. za zásadní (zda proti nařízení exekuce je přípustná obrana povinného tvrzením, že vymáhaný dluh splnil, a – v kladném případě – význam tzv. náhradního plnění „složením do advokátní úschovy,“ není-li jisto, zda v přezkumu na základě mimořádného opravného prostředku podkladové rozhodnutí obstojí).
Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce (výkon rozhodnutí) nařízená nebo navržená jiným způsobem a zda právo není prekludováno. Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce se soud nezabývá tím, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna nebo jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21, str. 187/525). Okolnost, že povinnost byla splněna, může být významná toliko v řízení o zastavení exekuce (§52 odst. 1, §55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., §268, §269 o.s.ř.).
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu se standardní judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Nad rámec daného přezkumu (druhou částí otázky, kterou dovolatel označil za právně významnou, se dovolací soud nezabýval, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá) je nutno připomenout, že úschovou, která dlužníkovi umožňuje při splnění zákonných předpokladů zprostit se závazku, je pouze úřední (tzv. soluční) úschova podle ustanovení §568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (srov. §185a a násl. o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu