ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1718.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1718/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného L. S., zastoupeného advokátkou, proti povinné H. Ch., spol. s r. o., vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. Nc 2734/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 30. 10. 2003, č. j. 18 Co 233/2003-29, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinné změnil usnesení z 18. 11. 2002, č. j. Nc 2734/2002-3, kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého exekutora, a to tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru o formální nevykonatelnosti k exekuci navrženého platebního rozkazu (téhož okresního soudu z 28. 11. 2001, č. j. Ro 794/2001-18), jejž vyvodil ze zjištění, že ten byl povinné – v rozporu s ustanovením §173 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) – doručen náhradním způsobem podle §47 odst. 4 věty první o. s. ř. Protože se totiž nalézacímu soudu platební rozkaz nepodařilo doručit na adresu uvedenou v ustanovení §47 odst. 1 o. s. ř., jelikož se povinná (žalovaná) právnická osoba v místě doručování nezdržovala a jiná její adresa nebyla soudu známa, byl platební rozkaz doručen jejímu jednateli K. M. jakožto fyzické osobě, o níž bylo soudu podle obsahu spisu známo, že je oprávněna za povinnou před soudem jednat (§21 o. s. ř.).
V dovolání (aniž jakkoli zpochybňuje skutkové zjištění, že platební rozkaz byl doručen přímo jednateli povinné) oprávněný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že doručení písemnosti (určené do vlastních rukou) fyzické osobě oprávněné za právnickou osobu před soudem jednat není doručením do vlastních rukou vyžadovaným pro platební rozkaz ustanovením §173 odst. 1 o. s. ř., nýbrž – pouze – doručením náhradním. Dovolatel pak vyjádřil názor, že doručením náhradním je u právnických osob teprve doručení podle §47 odst. 4 věty druhé o. s. ř.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu o nedostatku formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, odůvodněný závěrem, že k exekuci navržený platební rozkaz byl doručen náhradním způsobem podle §47 odst. 4 věty první o. s. ř., a tedy – protože v rozporu s ustanovením §173 odst. 1 o. s. ř. – neúčinně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení §47 odst. 4 věty první o. s. ř. v rozhodném znění nepodaří-li se písemnost doručit na adresu uvedenou v odstavci 1 (tedy adresu sídla podle §2 odst. 3 obchodního zákoníku, případně, jestliže o to právnická osoba požádá, na adresu sdělenou soudu) proto, že se právnická osoba v místě doručování nezdržuje a jiná její adresa není soudu známa, písemnost určená této právnické osobě se doručí fyzické osobě, o níž je soudu podle obsahu spisu známo, že je oprávněna za ni před soudem jednat (§21); při tomto doručování se postupuje obdobně podle §46.
Dovolateli tedy sice lze přisvědčit v tom, že citované ustanovení (výslovně) „neuvádí, že by doručování fyzické osobě – jednateli bylo považováno za doručení náhradní,“ to však je jediné, v čem s ním lze souhlasit. Pojem náhradní doručení totiž není termínem samotného ustanovení §47 – a občanský soudní řád jej neužíval ani ve znění účinném v rozhodné době (tedy k 15. 4. 2002, kdy byl platební rozkaz doručen jednateli povinné), ani v kterýchkoli zněních předchozích či pozdějších. Jde tedy o pojem užívaný při výkladu tohoto ustanovení (na rozdíl například právě od ustanovení §173 odst. 1 o. s. ř., v němž je tohoto pojmu užito výslovně). V důvodové zprávě k ustanovení §47 o. s. ř. v rozhodném znění se pak výslovně uvádí, že „v případě, že se právnická osoba na adrese doručení nezdržuje, stanoví se náhradní způsoby doručení. Písemnost se v první řadě doručí fyzické osobě, o níž je soudu známo, že je oprávněna za ni před soudem v projednávané věci jednat (§21).“
Z uvedeného je tedy mimo jakoukoli pochybnost zřejmé, že zákonodárce považuje za náhradní, a tedy z hlediska §173 odst. 1 o. s. ř. neúčinné, nejen (jak to nesprávně dovozuje dovolatel) doručení podle §47 odst. 4 věty druhé, ale i podle věty první tohoto ustanovení občanského soudního řádu.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech vzniklých povinné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu