ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.176.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 176/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu B. IV, proti povinné R. V., přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pro 75.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. E 4788/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31.srpna 2004, č.j. 23 Co 212/2004-52, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinné. Odvolání oprávněného nemá za důvodné, neboť oprávněný nemůže vést výkon rozhodnutí proti povinné, vůči níž nemá jako k poddlužnici svého daňového dlužníka k dispozici titul. Vydal-li oprávněný v poměrech daňové exekuce exekuční příkaz postihující pohledávku, kterou má podle soudního rozhodnutí daňový dlužník proti povinné a ta oprávněnému neplnila, šlo jen o realizaci procesního zmocnění a nedošlo ke změně věřitele ve vztahu daňového dlužníka a jeho dlužníka, tj. povinné a oprávněný má k dispozici poddlužnickou žalobu dle §315 o.s.ř., pro níž soudní deklarace povinnosti poddlužníka plnit daňovému dlužníkovi překážku věci rozsouzené nepředstavuje.
Oprávněný ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné pro existenci otázky zásadního právního významu, namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel za zásadní označuje otázku možnosti vedení výkonu rozhodnutí proti dlužníkům daňových dlužníků po vydání exekučního příkazu na jinou pohledávku v případě existence judikátní pohledávky – soudní praxe je v takových případech nejednotná. Některé soudy takové návrhy akceptují a zacházejí s nimi jako s případy singulární sukcese.
Dovolání je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, tím zákon případy takového rozhodování ve smyslu §237 o.s.ř. zařazuje mezi rozhodnutí ve věci samé.
V souzené věci odvolací soud svým usnesením ze dne 18.prosince 2003, č.j. 23 Co 656/2003-34 zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 25.září 2003, č.j. E 4788/2003-18, jímž ten zastavil řízení, a vrátil mu věc k dalšímu řízení s názorem, dle nějž závěru prvostupňového soudu o tom, že oprávněný nepředložil exekuční titul, dle něhož by mu svědčilo oprávnění vést exekuci proti povinné a ani nedoložil, že by na něho přešlo právo z exekučního titulu, neodpovídá posuzování splnění podmínek řízení, nýbrž hodnocení důvodnosti návrhu samého z hlediska splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu, byť procesního charakteru, mělo v dané věci vyjádřeným právním názorem zjevný zásadní vliv na nové – od původního odlišné - rozhodování soudu prvního stupně, které bylo dovoláním napadeným usnesením nyní odvolacím soudem potvrzeno.
Dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Tak tomu však v posuzovaném případě není. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl ve skutkově nesporné situaci k závěru, že oprávněnému nesvědčí pro naplnění aktivní legitimace k vedení výkonu rozhodnutí proti povinné rozsudek, jímž bylo povinné uloženo zaplatit vymáhanou částku daňovému dlužníku, vůči němuž oprávněný již vydal exekuční příkaz a to právě postižením takové pohledávky. Ve svém právním názoru aplikoval odvolací soud §73 zák. č. 337/1992 Sb. s přiměřeným užitím ustanovení §313 odst. 1, 3 a §314 odst. 1, 2 o.s.ř., jež vyložil v plném souladu s názory projevenými Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 20.března 2002 ve věci sp.zn. 20 Cdo 54/2001 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.1/2003 pod poř. č. 6.
Odvolací soud se tak staví na výklad procesního základu oprávnění správce daně domáhat se vlastním jménem nároku daňového dlužníka vůči jeho dlužníkovi (poddlužníkovi ve vztahu k oprávněnému správci daně). Takový výklad vylučuje – a to zejména pro neexistenci subjektivní změny věřitele z hlediska hmotného práva – aplikaci §256 odst. 1 o.s.ř. (dle nějž ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešlo právo z rozhodnutí), v těch skutkových poměrech, kdy nebyla uspokojena pohledávka, která byla přikázána výkonem rozhodnutí vedeným proti dlužníku oprávněného, a to bez ohledu na to, zda byla přikázaná pohledávka již přiznána soudním rozhodnutím či nikoli. Odvolací soud vyšel ze správného základu právního posouzení, když se vypořádal s odvolacími právními argumenty oprávněného, jemuž vskutku v podání poddlužnické žaloby dle §315 o.s.ř. v takových skutkových poměrech překážka věci rozsouzené (spočívající v přísudku nároku jeho daňového dlužníka vůči poddlužníku) bránit nemůže, neboť zde není ani skutkové ani subjektivní totožnosti předmětů řízení – skutkovou vylučuje konstrukce skutkové podstaty §315 o.s.ř. „nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku dle §314a odst. 2 o.s.ř.“ ( ve znění do 31.prosince 2000 dle §314 odst. 1 o.s.ř.), a to bez ohledu na skutkový a právní základ takové pohledávky samé. Subjektivní totožnosti řízení pak překáží okolnost, že oprávněný není pro ryze procesněprávní zmocnění pro vymáhání nároku z hlediska hmotného práva nástupcem věřitele poddlužníka.
Právě existence zvláštní právní úpravy poddlužnické žaloby dle §315 odst. 1 o.s.ř. vylučuje správnost těch právních úvah oprávněného, které uvedl již v odvolání, a na nichž navzdory jejich přesvědčivému odmítnutí odvolacím soudem trvá i v dovolání. Pro tentýž důvod nemůže dovolací soud akceptovat tvrzení dovolatele o „novějších přístupech soudní praxe v otázkách výkladu §256 o.s.ř.,“ když dovolatel podsouvá judikatuře týkající se prokázání přechodu či převodu oprávnění (odst. 2 citovaného ustanovení) přesah, který ve vztahu ke konkurenci zvláštních procesněprávních oprávnění nikdy relevantně – alespoň z hlediska dovolacímu soudu známého rozhodování – neobsahovala. Že zde nejde a nemůže jít o případ singulární procesněprávní sukcese, nýbrž o specifické procesněprávní zmocnění bez hmotněprávního základu, bylo zde i v již shora popsaném rozhodnutí odvolacího soudu vysvětleno.
Dovolatelův poukaz na rozpor výkladu odvolacího soudu s principy přirozenoprávními a dovolatelova výzva k výkladu, který by „se odtrhl“ od právního pozitivismu, zde ve světle účinné právní úpravy, která má stanovením výjimečného postupu ve výjimečné skutkové situaci své zřejmé praktické opodstatnění (přinejmenším k rovnoprávnému zajištění postavení poddlužníka, jenž se může bránit uplatňování nároku vůči oprávněnému právě až v řízení vedeném podle části třetí o.s.ř.), nejsou nijak přiléhavé odůvodněnému hodnotovému pohledu na problematiku. Vyjadřují spíše nedocenění potřeby dodržování zákonem stanoveného postupu pro zvláštní přenosy oprávnění při vynucování nedobrovolného plnění.
Právní názor odvolacího soudu, který uplatnil při posuzování důvodnosti žaloby, je tedy správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel uplatnil neprávem.
Dovolací soud proto postupem dle §243b odst.2 a 6 podané dovolaní zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §243b odst, 5, 224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., v dovolacím řízení úspěšné povinné žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu