ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1760.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1760/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Č. k. a., a.s., zastoupené advokátkou, proti povinné S., a.s., zastoupené advokátem, o nařízení exekuce, pro 21.246.536,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 Nc 4089/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2005, č. j. 25 Co 644/2004-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byla nařízena exekuce na majetek povinné a jímž byl provedením exekuce pověřen určený exekutor. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací obranu povinné, spočívající v poukazu na zánik vymáhané pohledávky započtením. Návrh oprávněné na nařízení exekuce obsahoval veškeré náležitosti předvídané zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), přičemž námitka povinné, dle které právo oprávněné zaniklo již před vydáním exekučního titulu, je z hlediska podmínek pro nařízení exekuce nerozhodná. Odvolací soud navíc také poukázal na skutečnost, že pokud byl projev vůle směřující k započtení učiněn před vydáním exekučního titulu, měla povinná tuto obranu uplatnit v řízení předcházejícím vydání exekučního titulu.
Povinná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil znění §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., neboť exekuční titul měl charakter rozsudku pro zmeškání. Dále také poukázala na skutečnost, že pohledávky oprávněné zanikla započtením dne 10.5.2001, což mělo mít za následek zamítnutí návrhu na nařízení exekuce.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocením námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, dospět nelze. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení exekuce posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatel zcela zjevně zaměňuje fázi nařízení exekuce (§37 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.) s fází zastavení již nařízené exekuce (§§52 a 55 zákona č. 120/2001 Sb. ve spojení s §268 o.s.ř.). Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí nebo jiného exekučního titulu (§37 odst. 2, §40 odst. 1, §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.). Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce soud posuzuje (kromě podmínek řízení), zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné jak po stránce formální tak materiální a zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni. Soud tak ve fázi nařízení exekuce nezkoumá případný zánik pohledávky započtením, popř. okolnost, zda povinná uloženou povinnost splnila jiným způsobem; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněné. Případnou reflexi zániku pohledávky započtením je soud povinen zohlednit (obvykle k návrhu povinného) ve fázi zastavení exekučního řízení. Odvolací soud tak zcela správně zaujal stanovisko, dle nějž jsou rozhodování o nařízení exekuce a rozhodování z důvodů zastavení exekuce zcela samostatné a specifické fáze exekučního řízení.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v poměrech hlavy VI. zákona č.120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu