ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1790.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1790/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného Finančního úřadu v B. proti povinnému V. B., zastoupenému advokátem, pro částku 443.579,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 6688/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 22. prosince 2003, č. j. 39 Co 1423/2003-42, takto:
Dovolání se odmítá
Odůvodnění:
Usnesením z 26. 2. 2003, č j. 19 Nc 6688/2003-7, obvodní soud nařídil k vymožení pohledávek (po jejich částečné úhradě povinným) 2.529,- Kč a 441.050,- Kč, celkem tedy v částce 443.579,- Kč, exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb. (dále též jen „exekuční řád“); jako tituly exekuce označil vykonatelná rozhodnutí Finančního úřadu v B. ze 7. 1. 2002, č. j. 133/02/161970/0982, zavazujícího k zaplacení částky 4.027,- Kč, z níž povinný před zahájením exekučního řízení zaplatil 1.498,- Kč, takže k úhradě zbývá zaplatit 2.529,- Kč, a z 2. 6. 1998, č. j. 7261/98/161970/0982, zavazujícího k zaplacení částky 541.850.- Kč, z níž povinný před zahájením exekučního řízení zaplatil 100.800,- Kč, takže k úhradě zbývá zaplatit 441.050,- Kč.
K odvolání povinného městský soud usnesení soudu prvního stupně změnil jen tak, že exekuci pro tutéž souhrnnou částku 443.579,- Kč nařídil podle vykonatelných výkazů nedoplatků téhož finančního úřadu, vydaných ve stejných dnech pod týmiž jednacími čísly. V závěru odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud výslovně uvedl (viz předposlední odstavec třetí strany rozhodnutí na č.l. 44), že změnil pouze formulaci týkající se označení exekučního titulu, neboť výkaz nedoplatků, přestože mu zákon přiznává charakter exekučního titulu, není rozhodnutím, ale vnitřním správním aktem správce daně, který se daňovému subjektu nedoručuje.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje (pouze) z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), povinný – aniž, byť jen poukazem na zákonné ustanovení, uvádí, který dovolací důvod uplatňuje – namítá
1) že částku 4.027,- Kč vymáhanou na základě výkazu nedoplatků ze 7. 1. 2002, č. j. 133/02/161970/0982, dne 10. 7. 2002, tedy před předmětným exekučním řízením, zahájeným 20. 2. 2003, zaplatil, a
2) že podkladové rozhodnutí, na jehož základě je vymáhána částka 441.050,- Kč (jímž je ovšem podle jeho názoru rozhodnutí z 20. 6. 1995, č. j. BO 31-32-2113-93), je věcně nesprávné, a to jednak proto, že dluh na dani z převodu nemovitosti (pětiprocentní podle §15 zákona č. 357/1992 Sb.) měl být správně vyčíslen částkou o 257.280,- Kč nižší, a jednak proto, že oprávněný nepřihlédl k ustanovení §23 písm. m) citovaného zákona, ač tak – protože šlo o první převod vlastnictví k nemovitosti nabyté vystavěním – měl učinit.
Dále pak podle dovolatele „vznikají pochybnosti, zda rozhodnutí z 20. 6. 1995, č. j. BO 31-32-2113-93 je platné,“ nemá-li základní náležitosti podle §32 odst. 2 písm. g/ zákona č. 337/1992 Sb., totiž otisk úředního razítka se státním znakem (za nějž podle jeho názoru nelze pokládat malý státní znak v jednobarevném provedení). V závěru dovolání pak povinný v návaznosti na tu část odůvodnění rozhodnutí, v níž odvolací soud vysvětluje, že titulem exekuce nejsou rozhodnutí finančního úřadu, nýbrž jeho výkazy nedoplatků, které se považují za vnitřní akty správce daně, jež se samostatně daňovému subjektu nedoručují, dovozuje, že „svým charakterem se jedná o podkladové rozhodnutí vydané orgánem státní správy, kterým je stanovena určitá povinnost. V případě, že takovéto rozhodnutí není doručeno, nemůže se proti němu povinný bránit a využít tak oprávnění, které mu zákon z hlediska přezkoumání správních rozhodnutí soudem umožnil.“
Podle §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí, je upravena v §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nikoli však – jak to nesprávně dovozuje dovolatelka – jen tímto ustanovením samotným, ale současně i ustanovením §237 odst. 1 a 3 o.s.ř., jež podle §238a odst. 2 platí obdobně.
Podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, jelikož odvolací soud – ač ve výroku užil pojmu, že usnesení soudu prvního stupně mění – je ve skutečnosti nezměnil, nýbrž potvrdil, jelikož návrhu na nařízení exekuce pro celkovou částku 443.579,- Kč v plném rozsahu vyhověl, tedy o právech a povinnostech účastníků rozhodl stejně jako soud prvního stupně, takže jediná „změna“ spočívá v tom, že exekuce nebyla nařízena podle rozhodnutí finančního úřadu, nýbrž – správně – podle jeho výkazů nedoplatků.
Přípustnost dovolání podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dána proto, že napadenému usnesení nepředcházelo kasační rozhodnutí.
Za tohoto stavu by ovšem dovolání proti (ve skutečnosti) potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §238a odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm c/ o.s.ř.); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinný, jenž (opomíjeje ustanovení §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) přípustnost dovolání dovozoval jen z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a tedy pojmu „zásadní právní význam“ ani nepoužil, však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených.
V souladu s ustanovením §261 o.s.ř. totiž soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce). Stejně tak soud ve stadiu nařízení exekuce nezkoumá, zda a případně v jakém rozsahu povinný titulem uloženou povinnost splnil (tato námitka může být relevantní teprve v řízení o zastavení exekuce). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.
Pokud jde o námitku nedostatku formálních náležitostí titulu (jejž dovolatel spatřuje v nebarevném provedení tzv. malého státního znaku na otisku služebního razítka) a z něj dovozované pochybnosti povinného o „platnosti“ podkladového rozhodnutí, dovolací soud odkazuje na část odůvodnění napadeného rozhodnutí, v níž odvolací soud – v souvislosti s výší vymáhané částky – vysvětlil, že v pořadí druhým vykonávaným titulem exekuce (tedy vedle výkazu nedoplatků ze 7. 1. 2002, č. j. 133/02/161970/0982), není, jak se opakovaně mylně domnívá dovolatel, rozhodnutí z 20. 6. 1995, č. j. BO 31-32-2113-93, nýbrž výkaz nedoplatků z 2. 6. 1998, č. j. 7261/98/161970/0982.
Argumentuje-li povinný v závěru dovolání (viz předposlední odstavec jeho třetí strany na č.l. 48) tím, že „předmětem exekuce může být toliko vykonatelné /tedy doručené/ rozhodnutí,“ pak pouze polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že výkaz nedoplatků je vnitřním správním aktem správce daně, který se samostatně daňovému subjektu nedoručuje. Povinný totiž v dovolání netvrdí, že mu předmětný výkaz nedoplatků nebyl doručen, a netvrdil to ostatně ani v odvolání. I kdyby však nedoručení výkazu nedoplatků v dovolání výslovně tvrdil, pak (kromě toho, že by šlo o skutkové novum, jehož uplatnění je však v dovolacím řízení vyloučeno ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř.) by se jednalo o námitku povahy skutkové, uplatnitelnou jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ či podle §241a odst. 3 o.s.ř., tedy důvodů k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilých.
Lze tedy uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu