ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1830.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1830/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného S. H., proti povinnému K. Ž., zastoupenému advokátkou, pro 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 10091/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 11. 2003, č.j. 23 Co 628/2003-23, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 7. 5. 2003, č.j. 12 Nc 10091/2003-7, kterým Okresní soud v Pardubicích nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. Sm 338/99, k vymožení pohledávky 72.000,- Kč s 6 % úroky od 30. 12. 1997 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení (8.130,- Kč) exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. A. H., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“), měl odvolací soud za splněné; věcnou správností podkladového rozhodnutí se exekuční soud zabývat nemůže, z čehož plyne, že výhrada neexistence vymáhané pohledávky není v exekučním řízení relevantní.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž vytýká, že směnečný platební rozkaz, jehož výkon oprávněný navrhl, byl vydán na podkladě pouhé fotokopie směnky, přičemž její originál, který nebyl předložen, se „u soudu nenachází.“ Současně upozorňuje, že dluh včetně úroků uhradil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 ex. ř.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení exekuce nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž dovolatel (podle obsahu podání) správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatel netvrdí, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, a hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze; otázky, které nabídl k přezkumu, znaky uvedené v §237 odst. 3 o.s.ř. zjevně nesplňují.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že ve vykonávacím (exekučním) řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon byl navržen (zde směnečného platebního rozkazu), je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Námitka, že směnečný platební rozkaz byl vydán, aniž byly splněny předpoklady uvedené v §175 odst. 1 o.s.ř., je tudíž bezcenná.
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se soud rovněž nezabývá tím, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna nebo jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného. Okolnost, že povinnost byla splněna, může být významná toliko v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce, §268 odst. 1 o.s.ř.).
Lze uzavřít, že odvolací soud obě shora nastíněné otázky vyřešil v souladu se standardní judikaturou (jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nemá); Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu