ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1837.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1837/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněných a/ V. S., b/ V. S., c/ J. L., d/ H. L., všech zastoupených advokátem, proti povinné M. G., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíne pod sp. zn. 17 Nc 3299/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. června 2004, č. j. 29 Co 408/2004-36, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci vyklizením povinné a jejím přestěhování do přístřeší, provedením exekuce pověřil určeného soudního exekutora a návrh na nařízení exekuce co do částky 1.887,- Kč zamítl. Nepřisvědčil tak námitkám povinné směřujícím do kvality zajištěného přístřeší, délky jeho zajištění a poukazujícím na aktuální sociální poměry povinné. Dle závěru odvolacího soudu bylo také nástupnictví oprávněných řádně prokázáno v souladu s ustanovením §256 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), a to ověřeným výpisem z katastru nemovitostí, přičemž skutečnost, že zajištění bytové náhrady je v daném případě časově omezeno, může mít vliv toliko na postup exekutora při realizaci exekuce samotné (§344 odst. 3 o.s.ř.)
Povinná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka dovozuje ze skutečnosti, že se odvolací soud nezabýval ubytováním rodinných příslušníků povinné, kteří svůj byt společně s ní užívali. Soudům obou stupňů dále vytýká, že se dostatečně nevypořádaly ani s přechodem práv původního oprávněného (města D.) na oprávněné. Namítá taktéž, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno až dne 14.6.2004, a to za situace, kdy přístřeší pro povinnou bylo zajištěno do 30.6.2004, exekuci tak není dle jejího názoru možné provést.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
O případ přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 však zjevně v projednávané věci nejde. Námitka nedostatečného vypořádání se s přechodem práv z původního oprávněného na nynější oprávněné je nedůvodná, neboť odvolací soud se s otázkou přechodu práv plynoucí z exekučního titulu vypořádal v souladu s konstantní soudní judikaturou, která ostatně nečiní rozhodovací praxi žádné potíže. Již právní názor publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, poř. č. 27 (str. 131-132) připomněl, že jestliže původní vlastník domu, dříve než vymohl vyklizení bytu vůči povinnému, prodal dům novému vlastníkovi, pak tento vstupuje do jeho práv v rozsahu určeném pravomocným rozhodnutím. Podle §36 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb. (jehož obsah je identický s §256 odst. 1 o.s.ř., na nějž nepřesně v poměrech zde vedeného exekučního řízení odvolací soud odkazuje) ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Nelze také nic namítat ani proti postupu odvolacího soudu, pokud přechod práv na oprávněné shledal na základě předloženého úředně ověřeného výpisu z katastru nemovitostí. Tento postup – tedy prokázání přechodu práva listinou vydanou státním orgánem – ostatně výslovně předpokládá znění §36 odst. 4 zák. č. 120/2001 Sb.
Výtka, že se odvolací soud nezabýval ubytováním rodinných příslušníků povinné, je zcela bezpředmětná, neboť odporuje ve smyslu §73 zák. č. 120/2001 Sb. a §341 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., dle nějž se výkon rozhodnutí provede tak, že soud (zde tedy exekutor) učiní opatření, aby z vyklizovaného objektu byli vykázáni povinný a všichni, kdo se tam zdržují na základě práva povinného; závěr o zásadním právním významu rozhodnutí tak taková výtka nemůže založit rovněž.
Nelze také přisvědčit dovolatelce ani co do námitky pojící se k uplynutí doby, na kterou jí bylo zajištěno přístřeší, a s tím namítanou nemožností provedení exekuce. Odvolací soud nemůže posuzovat jiné okolnosti než ty, jež při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce byly relevantní pro soud prvního stupně a které i v době jeho rozhodování trvají (§154 odst. 1 o.s.ř.). Pokud již při rozhodování soudu prvního stupně bylo shledáno zajištění adekvátní bytové náhrady (což odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil), a byly tedy splněny podmínky vykonatelnosti exekučního titulu, nemůže být tato vykonatelnost – již z povahy věci – zmařena využitím procesních institutů ze strany povinné. Ostatně, jestliže exekuční titul jako bytovou náhradu pro povinnou určuje přístřeší, rozumí se jím toliko dočasné poskytnutí ubytování (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 20 Cdo 1250/2002, ze dne 28. dubna 2003, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 11/2003, poř. č. 206), a tedy nelze procesními prostředky odpovědnost za další zajištění bytového zázemí povinné přenášet na stranu oprávněnou. V době rozhodování dovolacího soudu je pak taková skutková námitka ve smyslu §241a odst. 4 o.s.ř. již nad to zcela neuplatnitelnou. V dalším průběhu exekuce může mít význam toliko pro případné naplnění podstaty odpovídající §344 odst. 3 o.s.ř., dle nějž zjistí-li se po nařízení exekuce, popřípadě až při jejím provedení, že pro povinného ve skutečnosti nebyla určená bytová náhrada (přístřeší) zajištěna, soud výkon rozhodnutí zastaví; takový stav, jenž se posuzuje podle poměrů závislých na schopnostech oprávněného zajistit titulu odpovídající přístřeší však není nyní a v předcházejícím řízení ani nemohl být hodnocen.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, věc posoudil v souladu s publikovanou judikaturou, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení přísluší rozhodnout v poměrech právní úpravy hlavy VI. zák. č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26.října 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu