ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1937.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1937/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Františka Ištvánka v exekuční věci oprávněného Bytového družstva B., družstva, proti povinným 1) L. B., a 2) J. L., zastoupené advokátem, pro 135.883,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 7067/2003, o dovolání druhé povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2003, č.j. 53 Co 453/2003-27, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 5. 8. 2003, č.j. 19 Nc 7067/2003-13, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 nařídil podle svého rozsudku ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 16 C 97/2002, k vydobytí pohledávky 135.883,- Kč s příslušenstvím exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. I. Š., soudní exekutorku (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen „ex. ř.“). Odvolací soud nepřisvědčil námitce povinné, že výrok podkladového rozhodnutí ukládající povinným, aby pohledávku s příslušenstvím zaplatili oprávněnému společně a nerozdílně, není vykonatelný. Pasivní solidarita povinných totiž umožňuje oprávněnému domoci se plnění proti oběma povinným nebo proti jednomu z nich.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla druhá povinná dovoláním, kterým prostřednictvím ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), oponuje závěru, že exekuční titul je materiálně vykonatelný. Uložením povinnosti zaplatit dluh společně a nerozdílně soud v řízení, jehož výsledkem bylo vydání vykonávaného rozsudku, pominul vyjádřit míru, v níž se povinní mají podílet na jeho úhradě; právě pro absenci způsobu vzájemného vypořádání povinných je podle dovolatelky titul nevykonatelný.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 ex. ř.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení exekuce nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po stránce právní. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Otázku, kterou dovolatelka nabídla k přezkumu, tj. zda podkladové rozhodnutí, jímž byli povinní zavázáni k plnění dluhu společně a nerozdílně, je co do vymezení rozsahu a obsahu povinnosti (§261a odst. 1 o.s.ř.) vykonatelné, za zásadně právně významnou považovat nelze; řešení, které ve vztahu k ní zaujal odvolací soud, je standardní a nevybočuje z ustálené soudní praxe. Výrazem tzv. pasivní solidarity ve smyslu §511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníka ve znění pozdějších předpisů je, že věřitel (oprávněný) může (bez zřetele na dlužnické podíly) požadovat po kterémkoli z dlužníků (povinných) celý dluh s příslušenstvím nebo jakoukoli jeho část a že plnění poskytnuté jedním z dlužníků (povinných) má účinky i pro ostatní (v rozsahu, v němž byl solidární dluh splněn jedním, zaniká i ve vztahu k ostatním). Vztah mezi dlužníky (povinnými) nebyl předmětem řízení, v němž bylo vydáno podkladové rozhodnutí, a není relevantní ani v řízení exekučním.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu