ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1966.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1966/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. J. H., proti povinné E. H., zastoupené advokátkou, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu pro částku 94.836,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 E 805/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2003, č.j. 8 Co 454/2003-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 19. 12. 2002, č. j. 20 E 805/2001-94, soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí s odůvodněním, že pohledávka povinné za oprávněným, namítnutá k započtení (proti pohledávce oprávněného nyní vymáhané) jejím dopisem z 22. 5. 2001 (č.l. 54) neexistuje. K tomuto závěru dospěl poté, co „…se plně ztotožnil s metodou (výpočtu výše dohodnutého úroku z částky 1.000.000,- Kč, kterou se oprávněný zavázal zaplatit povinné dohodou o vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví ze 4. 11. 1996) užitou oprávněným.“ Jak plyne z odůvodnění usnesení, soud prvního stupně neakceptoval výpočtovou metodu povinné proto, že „ta provádí úročení nejen zbytku nesplacené jistiny, ale také již narostlého úroku.“
Shora označeným rozhodnutím krajský soud usnesení okresního soudu, „byť s odlišným právním názorem,“ potvrdil; oproti soudu prvního stupně přitom dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků je v části týkající se způsobu výpočtu (nominální) výše úroku pro neurčitost neplatná, jelikož jazykovým ani jiným výkladem nebylo možno odstranit rozpor mezi tím, jak dikci článku II. odstavce 3, bodu 3 dohody (č.l. 68) „částku 1.000.000,- Kč včetně čistého úroku ve výši 8,5 % z nesplaceného zůstatku této částky“ interpretuje oprávněný a jak ji vykládá povinná. Protože za nespornou vzal odvolací soud skutečnost, že oprávněný na vypořádání BSM povinné zaplatil částku 1.000.000,- Kč na jistině pohledávky a částku 68.000,- Kč na jejím příslušenství (smluvním úroku), uzavřel, že se oprávněný v prodlení neocitl, že tudíž pohledávka povinné za ním neexistuje a že tedy není ani důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst 1 písm. h/ o.s.ř. v důsledku zániku práva započtením.
V dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o.s.ř. dovozuje z rozporu napadeného usnesení s hmotným právem (aniž však uvádí příslušný předpis a jeho konkrétní ustanovení), povinná namítá, že se krajský soud nezabýval její odvolací námitkou, „zda dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nelze vyložit pomocí její metody výpočtu výše úroku (v kterémžto případě by její pohledávka za povinným byla vyšší než při použití výpočtové metody oprávněného), ani námitkou další, že totiž i při výkladu dohody pomocí metody oprávněného (byť pro ni nevýhodnější) – pokud by soud „nepřehlédl součtovou chybu“ – by měl být učiněn závěr, že pohledávka povinné za oprávněným, způsobilá k započtení, existovala, a to ve výši přinejmenším 83.134,76 Kč. Soud prvního stupně, jenž považoval výpočet výše úroků za jednotlivé měsíce, provedený oprávněným, za správný, totiž podle ní přehlédl, že součet těchto úroků, které měl oprávněný zaplatit povinné za celé období, nečinil částku 67.536,- Kč, jak ji vyčíslil samotný oprávněný, ale (podle dovolatelky) 138.100,- Kč, tedy částku o 70.564,- Kč vyšší; pak ovšem, zaplatil-li oprávněný na úroku pouze 68.000,- Kč, „zůstal povinné dlužen 70.100,- Kč.“ Protože kapitalizovaný úrok z prodlení činí k 24. 5. 2001, tj. ke dni započtení, 13.034,76 Kč, existuje pohledávka povinné za oprávněným v celkové výši 70.100,- Kč + 13.034,76 Kč = 83.134,76 Kč, a do této částky měl být výkon rozhodnutí pro zánik práva započtením zastaven. Odvolací soud však nečekaně zaujal zcela jiný právní názor, a to, že ujednání účastníků v dohodě ze 4. 11. 1996 „o úroku 8,5 %“ je pro neurčitost neplatné, a zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, byť z jiného důvodu, potvrdil. Takovéto právní posouzení dovolatelka považuje za nesprávné, protože podle ní je povinnost oprávněného „zaplatit povinné na vypořádání podílu částku 1.000.000,- Kč s 8,5 % úrokem“ formulována „zcela jasně a určitě,“ jelikož ji „lze při nedostatku jiného argumentu a důkazu vyložit přinejmenším tak, jak ji vykládá oprávněný.“
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu (a o takové zde jde, jelikož odvolací soud, byť „s odlišným právním názorem“, rozhodl o právech a povinnostech účastníků shodně se soudem prvního stupně, takže o diformitu nejde) usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatelka (jež dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ohlašuje prostřednictvím poukazu na rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem, což je sice pojem relevantní pro posouzení přípustnosti, nikoli důvodnosti dovolání, z něhož však přesto lze dovodit, který z dovolacích důvodů míní dovolatel uplatňovat) ovšem ve skutečnosti námitku nesprávného právního posouzení věci – samostatně – neuplatňuje, resp. toto nesprávné právní posouzení namítá až jako důsledek (podle jejího názoru) nesprávných skutkových zjištění. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně je podle dovolatelky tímto nesprávným skutkovým zjištěním „chybný součet (byť pro jednotlivé měsíce správně vypočtených) úroků“ a k rozhodnutí soudu odvolacího zjištění obsahu části smlouvy o vypořádání BSM, týkající se úroků pohledávky, a to konkrétně způsobu výpočtu jeho výše (kdy důsledkem nesprávnosti tohoto skutkového zjištění pak je – podle dovolatelky nesprávné – právní posouzení této části smlouvy jako /pro neurčitost/ neplatné).
Nejvyšší soud – při nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od neúplného či nesprávného skutkového zjištění – především připomíná obecnou zásadu, že dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, zatímco zjišťuje-li obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jedná se (a o takový případ jde v souzené věci) o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2000 pod poř. č. 73). Jestliže tudíž dovolatelka namítá (pokud jde o obsah smlouvy) nesprávnost takovýchto skutkových zjištění, pak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; ten však založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemůže. Kromě toho, má-li povinná (viz předposlední odstavec druhé strany dovolání /č.l. 118 verte/) za „zcela jasné a určité“ ujednání, že oprávněný zaplatí povinné částku 1.000.000,- Kč „s 8,5 % úrokem,“ pak se s napadeným rozhodnutím nevypořádává přesně, resp. v plném rozsahu, jelikož odvolací soud svůj právní závěr o neurčitosti a tedy neplatnosti příslušné části smlouvy dovodil ze zjištění, že interpretační rozpor nelze odstranit ohledně ujednání, že oprávněný je povinen zaplatit povinné 8,5 % úrok z nesplaceného zůstatku této částky.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), tedy nejde, jelikož otázka výkladu konkrétního (jedinečného) právního úkonu, k níž směřuje dovolání, potenciál významového přesahu do všeobecné soudní praxe zjevně nemá; nemůže z něj totiž vyplynout zobecnitelný závěr, vybočující z mezí konkrétní věci.
Dovolací námitky, že soud prvního stupně přehlédl (při akceptaci jinak správné výpočtové metody oprávněného) „součtovou chybu,“ a že se krajský soud nezabýval odvolací námitkou povinné, podle níž lze smlouvu vyložit i jejím způsobem, tedy pomocí její metody výpočtu výše úroku, jsou uplatnitelné jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jež ovšem jsou k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. důvody nezpůsobilými.
Protože tedy nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a dost. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 dost. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu