ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2028.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2028/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. L. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinné R. D., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 27 E 566/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. dubna 2005, č. j. 14 Co 134/2005-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí vyklizením povinné z bytu a jejím přestěhováním do zajištěného náhradního bytu, maje za to, že odvolání povinné založené na tvrzení, že zajištěný náhradní byt nelze považovat za zcela vyhovující, není důvodné, neboť ze zjištění prvostupňového soudu se podává zajištění bytu, který jak velikostí, tak i vybavením zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemkyně a členů její domácnosti. Jako nepřípadnou pak posoudil odvolací soud námitku, podle které oprávněná nemusí s povinnou uzavřít nájemní smlouvu, když uzavřel, že uzavření této nájemní smlouvy je soudně vynutitelné. Dle názoru odvolacího soudu jsou tak splněny všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením ve smyslu ustanovení §343 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), když i výše nájemného a služeb za náhradní byt odpovídá sociálnímu postavení povinné.
Povinná ve včasném dovolání – posuzováno za použití výkladového pravidla zakotveného v §41 odst. 2 o.s.ř. - namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení zajištěné bytové náhrady jakožto bytu zajišťujícího lidsky důstojné podmínky pro ubytování povinné a členů její domácnosti, když tento je léta neobývanou bytovou jednotkou, navíc neodpovídající zdravotně hygienickým požadavkům. Jedná se totiž o byt prázdný, nadto s nevyhovující elektroinstalací, rozvodem a podlahou, není opatřen sporákem, topným agregátem na výrobu tepla a ohřev teplé vody. Za této situace tak nelze na povinné požadovat, aby si ve své sociální situaci zajistila potřebné vybavení. Povinná uzavřela, že soudy obou stupňů měly správně posuzovat vybavení bytu zajišťujícího lidsky důstojné ubytování i z hlediska materiálních možností povinné byt zajistit nezbytným zařízením a nikoliv jen z hlediska možností povinné hradit nájmy a zálohy za služby spojené s užíváním bytu.
Dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 písm b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud zrušil usnesením ze dne 16. srpna 2004, č. j. 14 Co 380/2004-24, usnesení soudu prvního stupně, avšak toliko za účelem zajištění řádného prokázání přechodu práva podle §256 o.s.ř. (nečitelné razítko na předložené kopii výpisu z katastru nemovitostí) a existence zajištěné bytové náhrady ve prospěch povinné ve smyslu exekučního titulu. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm a/ o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění podmínek předpokládaných §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
O takový případ však v dané věci zjevně nejde, neboť skutkové výhrady, jež tvoří těžiště argumentace dovolatelky, jsou v daných souvislostech nevýznamné.
Z napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud aplikoval právní názory v soudní praxi ustálené, odpovídající výkladům dané problematiky (srovnej mezi jinými např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. září 2004, sp. zn. 20 Cdo 1710/2003). Rozhodovací praxe soudů vychází jednotně z toho, že byt je obecně charakterizován znaky rozlohy, kvality, vybavenosti, polohy v obci, resp. městě, a i umístěním v domě. Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. [zde ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve zněn pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“)] podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění náhradního bytu, jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií – ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii se s odkazem na zjištění soudu prvého stupně totiž zabýval a z těchto hledisek také naplnění pojmu náhradního bytu porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolatelkou hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně – z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je tedy napadené rozhodnutí v souladu s dosavadní judikaturou a dovolání jako takové tudíž nepřípustné.
Dovolatelka napadá právní závěr odvolacího soudu, že oprávněná prokázala zajištění takové bytové náhrady, jaká je určena ve vykonávaném rozhodnutí (§343 odst. 1, 2 o.s.ř). V konkrétních okolnostech případu se vskutku jeví zajištění bytu, který prokazatelně splňuje rozhodná kriteria, náhradou odpovídající jejímu stanovení ve vykonávaném rozhodnutí. Dovolatelka se pak zjevně mýlí, pokud snad dovozuje posouzení své sociální situace a hledisko „materiálních možností povinné byt dovybavit nezbytným zařízením“ jakožto nezbytný a relevantní předpoklad nařízení výkonu rozhodnutí podle §343 odst. 1 o.s.ř. V této fázi vykonávacího řízení totiž soud toliko posuzuje - vedle dalších podmínek materiální a formální vykonatelnosti exekučního titulu - zda-li zajištěná bytová náhrada odpovídá bytové náhradě pravomocně určené v exekučním titulu (v tomto případě náhradnímu bytu). Soud je tak vázán exekučním titulem a nemůže jej jakýmkoliv postupem přezkoumávat. Pouze v nalézacím řízení je soud oprávněn zohlednit případné sociální aspekty povinné (viz např. dikce §712 odst. 5, věta druhá obč. zák.). Z odůvodnění exekučního titulu se navíc podává, že soud v nalézacím řízení takto postupoval, když s ohledem na skutkové okolnosti přiznal povinné bytovou náhradu maximálně kvalitativně možnou. Argumenty pro založení přípustnosti dovolání tedy nelze shledat důvodnými ani v této námitce.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde tedy nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24.listopadu 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu