ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.220.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 220/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města D. proti povinnému F. n. m. Č. r., pro 10.000,- Kč přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 E 33/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, č.j. 22 Co 308/2003-16, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 19. 2. 2003, č.j. 7 E 33/2003-5, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil podle rozhodnutí Okresního úřadu v J. H. ze dne 26. 5. 1999, č.j. ŽP/4230/249/99-282Ty, k vymožení pohledávky 10.000,- Kč výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky povinného z označeného účtu u Č., a. s., tak, že návrh na nařízení výkonu zamítl (a povinného zprostil povinnosti zaplatit soudní poplatek). Odvolací soud uzavřel, že správní rozhodnutí nelze vykonat, neboť tříletá lhůta podle ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), uplynula již před zahájením řízení o výkon.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadlo oprávněné město dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). Oproti závěru odvolacího soudu prosazuje názor, že vymáhání pokuty uložené v rámci výkonu rozhodnutí podle §79 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., jejíž výnos je příjmem územního samosprávného celku, který výkon provedl, se řídí zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“); právo vybrat a vymáhat pokutu se tudíž promlčuje v šestileté lhůtě ve smyslu §70 odst. 1 cit. zákona.
Povinný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu. Zdůraznil, že oprávněný nemá postavení věcně příslušného orgánu ke správě daní ve smyslu §1 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., což vylučuje při vybírání pokuty uložené podkladovým rozhodnutím postupovat podle části šesté uvedeného zákona. Předchůdce oprávněného – jako správní orgán na úseku životního prostředí – vedl s povinným správní řízení podle příslušných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb. a tento zákon je namístě aplikovat i pro tu část řízení, jež se týká výkonu rozhodnutí.
Dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil (ve věci samé) usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. a/, §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.); důvodné však není.
Jelikož (zmatečnostní) vady uvedené v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel nevytýká a jejich existence ze spisu nevyplývá, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu (právní) závěr odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí, jehož (soudní) výkon byl navržen, lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti (otázkou, zda rozhodnutí o uložení pokuty podle §79 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. může být způsobilým titulem pro soudní výkon rozhodnut, se dovolací soud zabývat nemohl).
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen práva hmotného, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z obsahu spisu vyplývá, že podkladovým rozhodnutím (exekučním titulem) je rozhodnutí Okresního úřadu v J. H. ze dne 26. 5. 1999, č.j. ŽP/4230/249/99-282Ty, kterým byla povinnému uložena při vymáhání nepeněžitého plnění podle §79 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. pokuta ve výši 10.000,- Kč. Rozhodnutím ze dne 23. 6. 1999, č.j. ŽP/4230/249/99-332Ty, Okresní úřad v J. H. nevyhověl námitkám povinného, takže rozhodnutí nabylo 25. 6. 1999 právní moci a vykonatelným se stalo po uplynutí patnáctidenní lhůty, tj. 13. 7. 1999.
Podle ustanovení §79 zákona č. 71/1967 Sb. se rozhodnutí ukládající nepeněžité plnění vykoná náhradním výkonem, ukládáním peněžitých pokut nebo přímým vynucením uložené povinnosti (odstavec 1/). Není-li náhradní výkon podle povahy věci možný nebo účelný, vymáhá se splnění povinnosti uložené v rozhodnutí postupným ukládáním pokut; úhrn všech uložených pokut nesmí převyšovat u občana částku 500,- Kč, u organizace částku 20.000,- Kč (odstavec 3/).
Podle ustanovení §251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Uvedené ustanovení se použije nejen na výkon rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení, ale i na výkon dalších exekučních titulů uvedených v ustanovení §274 o.s.ř.
Podle ustanovení §274 písm. f/ o.s.ř. jsou exekučními tituly, na jejichž základě lze nařídit soudní výkon rozhodnutí, vykonatelná rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito orgány. Není pochyb o tom, že rozhodnutí, jímž ve správním výkonu rozhodnutí ukládajícího nepeněžité plnění vymáhající orgán uloží tomu, kdo povinnost nesplnil, pokutu podle §79 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., je exekučním titulem ve smyslu ustanovení §274 písm. f/ o.s.ř. (návrh na soudní výkon takového rozhodnutí je možný, viz §72 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.).
Stanoví-li zákon, že rozhodnutí orgánu státní správy nebo územní samosprávy lze vykonat jen do určité doby, pak do uplynutí této doby musí být soudní výkon rozhodnutí nařízen a proveden; dojde-li ke zmeškání zákonem stanovené lhůty, nemůže již takové rozhodnutí být podkladem pro soudní výkon rozhodnutí. Z toho plyne, že soud v takovém případě návrh na nařízení výkonu zamítne, popř. výkon rozhodnutí, který již byl nařízen, zastaví (§268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. lze rozhodnutí správního orgánu, které je ve smyslu §52 odst. 2 tohoto zákona vykonatelné, nebo smír schválený správním orgánem anebo výkaz nedoplatků jím sestavený vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Uvedené ustanovení platí i pro výkon těchto rozhodnutí, smírů nebo výkazů nedoplatků v řízení před soudem. Rozhodnutí vydaná ve správním řízení (včetně smírů schválených správním orgánem a výkazů nedoplatků jím sestavených) lze v soudním výkonu rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.; tato lhůta je prekluzivní, a proto během ní musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775).
Ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. se nevztahuje na všechna rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků, které byly vydány orgány státní správy.
Postup při správě (správou se rozumí i vymáhání) daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu, rozpočtů územních samosprávných celků, státních fondů nebo Národního fondu, se řídí zákonem č. 337/1992 Sb.; placení a nucené vymáhání těchto dávek je upraveno v části šesté tohoto zákona.
Podle části šesté zákona č. 337/1992 Sb. se postupuje (s výjimkou §63 odst. 2 až 6, §67 až §69, §71 a §72) také při placení (vybírání) a vymáhání jiných než výše uvedených odvodů a poplatků sankční povahy, pokut a penále, jestliže je jejich vybírání zvláštním zákonem svěřeno územním finančním orgánům a dalším správním i jiným státním orgánům České republiky nebo orgánům obcí, a jestliže jsou tyto příjmy odváděny do rozpočtu republiky, do územních rozpočtů a fondů (srov. §1 odst. 3, 4 zákona č. 337/1992 Sb.). Právo vybrat a vymáhat nedoplatky těchto plnění se podle ustanovení §70 zákona č. 337/1992 Sb. promlčuje.
Část šestá zákona č. 337/1992 Sb. včetně režimu promlčení se (až na stanovené výjimky) při vymáhání nároků vyjmenovaných v jeho §1 odst. 4 uplatní, jestliže zvláštní předpis, na jehož základě byla pokuta uložena, neobsahuje speciální úpravu této otázky nebo jestliže „vybírání,“ „vymáhání“ nebo „správu“ přímo podřizuje zákonu č. 337/1992 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2205/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/2004 pod č. 61). Případy, kdy se ve vztahu k ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. prosadí specialita zákona č. 337/1992 Sb., řešil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 21/1999 pod č. 21 (o výkonu rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta podle §2 zákona č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek, ve znění pozdějších předpisů), usnesení ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1355/2000 (o výkonu rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta podle §24, §24a až §24j zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů), usnesení ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1131/2001 (o výkonu rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta podle §106 odst. 3 písm. c/ zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů), a usnesení ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 410/2002 (o výkon rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta podle §15 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
V projednávaném případě však právní předpis, na jehož základě byla uložena pokuta, upravuje předpoklady výkonu takového rozhodnutí, a to dokonce v téže části, která je hmotněprávním podkladem pro ukládání pokut ve správní exekuci (část pátá, §71 až §80 zákona č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí o pokutě, jejímž účelem je vymoci splnění (nepeněžité) povinnosti uložené vykonávaným správním rozhodnutí (§79 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.), lze tudíž vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro její zaplacení (§71 odst. 1, 3 zákona č. 71/1967 Sb.). Okolnost, že pokuta je příjmem některého z rozpočtů podle §1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., není v těchto souvislostech podstatná.
Jestliže tedy doba, v níž lze rozhodnutí o uložení pokuty vykonat, uplynula již před podáním návrhu na nařízení výkonu, je závěr odvolacího soudu, na němž své rozhodnutí vystavěl, správný a argumenty snesené v dovolání neobstojí; Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (povinnému, který by měl na jejich náhradu právo, žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu