ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2243.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2243/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Okresního soudu v Českém Krumlově, proti povinnému J. Š., srážkami ze mzdy, pro částku 14.332,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. E 1256/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 24. listopadu 2003, č. j. 22 Co 1824/2003-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 14. 10. 2002, č. j. E 1256/98-51, kterým okresní soud podle §241b odst 1 ve spojení s ustanovením §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), jako opožděné odmítl dovolání povinného proti usnesení z 10. 6. 2002, č. j. 22 Co 849/2002-41, jímž krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu z 25. 10. 1999, č. j. E 1256/98-27, 29 o vyrozumění dalšího plátce mzdy o exekuci.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl dovolání jako opožděné, a tedy ani rozhodnutí, jímž odvolací soud takové usnesení potvrdil, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod pořadovým číslem 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1, 2 o.s.ř., neboť v předmětném řízení nebylo rozhodnuto ve věcech tam taxativně vyjmenovaných.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §239 odst. 3 o.s.ř.; podle uvedeného ustanovení lze totiž dovolání podat jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla odmítnuta žaloba, případně jiný návrh na zahájení řízení, postupem podle §43 o.s.ř., nikoli tedy v případech, kdy okresní soud dovolání odmítl pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20.11.2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003 pod poř. č. 41, jež se sice týká odmítnutí odvolání, jehož závěry však lze s ohledem na ustanovení §241b odst. 1 o.s.ř. užít obdobně).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu