ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.226.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 226/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného E. B., a. s., zastoupeného advokátem, proti povinné D., spol. s r. o., pro 975.460,- Sk s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 19 SE 125/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, č.j. 56 Co 499/2002-24, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 4. 7. 2002, č.j. 19 SE 125/2002-15, kterým Okresní soud v Přerově nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 19 Cm 300/99, k uspokojení pohledávky 975.460,- Sk s 0,05 % úrokem z prodlení denně z částky 616.665,- Sk od 8. 1. 1997 do 23. 5. 1997, z částky 501.353,60 Sk od 23. 5. 1997 do 23. 7. 1998, z částky 280.000,- Sk od 23. 7. 1998 do zaplacení, z částky 361.811,90 Sk od 8. 1. 1997 do 23. 5. 1997, z částky 294.156,- Sk od 23. 5. 1997 do zaplacení, z částky 493.603,90 Sk od 8. 1. 1997 do 23. 5. 1997, z částky 401.304,- Sk do 23. 5. 1997 do zaplacení, exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. Ing. J. C., soudního exekutora; v části, jíž byla nařízena exekuce k vymožení nákladů předcházejícího řízení, usnesení „změnil“ tak, že výše nákladů činí 40.087,- Kč (nikoli tedy 40.087,- Sk, jak v rozhodnutí uvedl soud prvního stupně). Odvolací soud uzavřel, že podmínky pro nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), byly splněny. O tom, že oprávněný je subjektem, jemuž podkladové rozhodnutí přiznává právo na peněžité plnění vůči povinné, odvolací soud – i když identifikační číslo žalobce v titulu (317…) je odlišné od identifikačního čísla, které připojil ke svému označení v návrhu na nařízení exekuce (313…) a které koresponduje s údaji ve výpisu z obchodního rejstříku – nepochyboval.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (tehdy zastoupena advokátem) dovoláním, jímž namítá, že oprávněný není totožný s žalobcem z podkladového rozhodnutí, neboť (nesprávné) identifikační číslo uvedené v exekučním titulu není totožné s identifikačním číslem, které oprávněný připojil ke svému označení v návrhu na nařízení exekuce.
Po podání dovolání byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 39 K 4/2004, na majetek povinné prohlášen konkurs. Ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, se řízení o výkon rozhodnutí (exekuční řízení, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.) nepřerušuje (úpadkyně zůstává účastnicí dovolacího řízení - povinnou); výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do konkursní podstaty však nelze provést a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§14 odst. 1 písm. e/ cit. zákona). Důsledkem prohlášení konkursu na majetek úpadkyně je i zánik plné moci ze dne 27. 12. 2002, na jejímž základě zastupoval povinnou JUDr. A. P. (srov. §14 odst. 1 písm. h/ cit. zákona).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Shora uvedené platí i na tu část rozhodnutí, jíž odvolací soud „změnil“ usnesení soudu prvního stupně. O rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí soudů obou stupňů ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ (zde ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2) o.s.ř. lze totiž uvažovat jen tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišné. V daném případě však odvolací soud shledal předpoklady pro nařízení exekuce za splněné i ve vztahu k povinnosti zaplatit náklady předcházejícího řízení a „změna“ usnesení soudu prvního stupně v této části pouze reflektuje zřejmý omyl (chybu) v označení měny dané peněžní částky (v návrhu na nařízení exekuce oprávněný ve shodě s podkladovým rozhodnutím požadoval 40.087,- Kč). Usnesení odvolacího soudu je tudíž i v uvedené části potvrzující a užití ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. nepřichází v úvahu.
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – podle obsahu podání – dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatelka netvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné (výslovně nezmiňuje otázky, jež podle jejího názoru splňují kritéria §237 odst. 3 o.s.ř.). Argumentace v dovolání pak k přezkumu nabízí toliko otázku aktivní věcné legitimace oprávněného, resp. (materiální) vykonatelnosti podkladového rozhodnutí co do označení oprávněného subjektu. Protože odvolací soud při jejím řešení nevybočil z mezí konstantní soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62), nelze přípustnost dovolání vyvozovat ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech, které oprávněnému vznikly v dovolacím řízení, rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu