ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2320.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2320/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P. s. s. z., proti povinné H. V., za účasti (bývalého) manžela povinné J. V., zastoupeného advokátem, pro 228.079,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. E 2247/2001, o dovolání MUDr. Jana Votočka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31.5.2002, č.j. 31 Co 170/2002 - 19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud potvrdil usnesení, kterým soud prvého stupně nařídil podle vykonatelného výkazu nedoplatků výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva ke 4/6 označených nemovitostí ve společném jmění manželů, a to povinné a MUDr. J. V. se závěrem, že byly splněny předpoklady postupu podle §338b občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) pro nařízení výkonu rozhodnutí navrženým způsobem, když oprávněná prokázala, že předmětné nemovitosti jsou dílem ve společném jmění povinné a MUDr. V, jenž nedoložil své tvrzení, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno a kterážto skutečnost má být prokazována v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí v souladu s §262a o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl MUDr. J. V., posléze zastoupený advokátem, včasným dovoláním, jehož důvodnost dovozuje z nesprávného právního posouzení věci, když namítá, že jeho manželství s povinnou bylo rozvedeno ke dni 2.9.1994 a že vymáhaný závazek vznikl v důsledku podnikání povinné a po zániku manželství, jakož i po zrušení společného jmění manželů, jež bylo vypořádáno podle §150 odst. 4 o.z., tak, že povinná je vlastnicí jen 1/3 a on 2/3 nemovitostí, takže nařízení výkonu odporuje ustanovení §262a odst. 1 o.s.ř.
Dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ačkoli dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, je ve skutečnosti založeno na argumentaci skutkovými okolnostmi, které podle dovolatele odvolací soud nevzal při svém rozhodování do úvahy. Odvolací soud ovšem skutečnosti bývalým manželem povinné namítané v jeho odvolání posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, když jeho argumentům o skutkových okolnostech týkajících se osudu jeho manželství s povinnou a zejména jejich společného jmění nepřikládal při posuzování důvodnosti odvolání podaného proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí význam. Dovolatel totiž mohl proti prvostupňovému usnesení o nařízení výkonu namítat jen ty okolnosti, které proti existenci titulu a jeho poměru k návrhu příslušely povinné, vývoj společného jmění povinné a dovolatele byl z tohoto hlediska pro odvolací soud a je tudíž i pro soud dovolací bezcenný.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; Nejvyšší soud již ve svém usnesení z 28.5.2003 č.j. 20 Cdo 1054/2002 vyložil, že se ustanovení §262a o.s.ř. použije i při nařízení výkonu rozhodnutí postihujícího majetek ze zaniklého společného jmění, které – k okamžiku rozhodnému ve smyslu §338b odst. 2 o.s.ř. – nebylo vypořádáno (dohodou, rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák.); bývalý manžel povinného je v takovém případě účastníkem řízení (§255 odst. 2 o.s.ř.) a protože výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného a bez jednání (§253 odst. 1, 2 o.s.ř.), nelze se v řízení, jež rozhodnutí o nařízení výkonu předchází, zabývat – kromě jiných skutečností – otázkou vzniku závazku, jehož vydobytí je navrhováno. Jinak řečeno, vznik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné pro použití majetku tvořícího společné jmění, se při nařízení výkonu rozhodnutí neprokazuje; soud vychází z návrhu na nařízení výkonu, z jiných tvrzení oprávněného, popř. z toho, co jinak vyšlo najevo (např. z listiny dokládající, že postižené nemovitosti jsou součástí společného jmění povinného a /bývalého/ manžela). Obdobně se pak při nařizování výkonu rozhodnutí nelze zabývat otázkami vývoje společného jmění, i ohledně jeho existence se vychází z tvrzení oprávněného.
Lze uzavřít, že odvolací soud, který námitku, že vymáhaná pohledávka nevznikla za trvání manželství povinné a dovolatele, pokládal za nevýznamnou, byť nepřiléhavě hovoří o jejím neprokázání, se chyby v právním posouzení dopustit takto ani nemohl. Nad rámec řečeného a na vysvětlenou dovolací soud připomíná, že dovolatelovy námitky by mohly být významné leda v řízení zahájeném tzv. excindační žalobou (srov. §267 o.s.ř.).
Rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) jako podmínka přípustnosti dovolání nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání bývalého manžela povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatel nedosáhl přípustnosti svého dovolání, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu