ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2331.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2331/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Č. g. s., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované K. b., a.s., o zaplacení 54.598 ,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 88/2002 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.5.2004 , č.j. 13 Co 112/2004-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni celkem 54.598,- Kč. Shodně s prvostupňovým soudem vyšel z toho, že v době doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu žalované ve prospěch pohledávky vymáhané žalobkyní byla sice na účtu povinného částka, která by postačovala na krytí pohledávky žalobkyně, avšak skutečnost, že na účet povinného byly vedeny jiné (předcházející) exekuce v částkách přesahujících výši prostředků na účtu, hodnotí odvolací soud – na rozdíl od prvostupňového soudu – tak, že povinnost vyplývající pro žalovanou z §308 o.s.ř. ve znění tehdy účinném bránila žalované uspokojit pohledávku žalobkyně, proto žalovaná své povinnosti ve vztahu k žalobkyni ve smyslu §311 o.s.ř. neporušila a poddlužnická žaloba, žalobkyní vůči ní podaná, není důvodná.
Žalobkyně ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud pominul skutkové závěry vyplývající z výpovědi svědkyně U., dle nichž žalovaná realizovala z účtu povinného na jiné exekuce jen 1.190.-Kč a ostatní prostředky byly převedeny na vnitřní účet žalované a její pochybení vůči žalobkyni i jiným věřitelům nelze akceptovat, neboť šlo z její strany o porušení konkrétního právního vztahu k žalobkyni, a to ustanovení §305, 308 a 309 o.s.ř.
Žalovaná požaduje zamítnutí dovolání, když má dosavadní řízení za úplné a rozsudek založený na správných zjištěních a jejich správném právním posouzení. Pokud by odvolací soud zkoumal porušení jejích povinností pouze vůči žalobkyni a abstrahoval tak od ostatních exekucí, jež měly tehdy přednostní pořadí, akceptoval by takový rozsah odpovědnosti žalované, jež by několikanásobně překročil výši na účtu povinného „narezervovaných“ prostředků, každý oprávněný by tak mohl uplatňovat úspěšně poddlužnickou žalobu. Ve smyslu §311 o.s.ř. může oprávněný požadovat na peněžním ústavu jen to, nač by měl právo, kdyby ústav postupoval správně, v tomto smyslu by se žalobkyni ničeho nedostalo. Je tak irelevantní i námitka, že žalovaná nepoužila prostředky z účtu ani na přednostní exekuce.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněn rozsudek soudu prvního stupně (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítány nebyly a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, dle nějž odepsala-li by žalovaná ve prospěch žalobkyně částku, která byla na účtu povinného a která by postačovala ke krytí jeho nároku, porušila by zákonnou povinnost pořadí uspokojování jednotlivých pohledávek, a proto se tak vůči žalobkyni nedopustila porušení své povinnosti. S výtkou nesprávného právního posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) dovolatelka pojí dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., když odvolacímu soudu vyčítá, že pominul některé skutečnosti zjištěné soudem I.stupně, z nichž se podávalo, že žalovaná nevyplatila peněžní prostředky z účtu povinného ani na úhradu z hlediska pořadí přednostních pohledávek a tyto prostředky, jež by postačovaly k uspokojení pohledávky žalobkyně, převedla na svůj vnitřní, tzv. aplikační, účet.
Posléze uvedený dovolací důvod. upínající se k tomu, zda mají skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, oporu v provedeném dokazování, úzce navazuje na právní posouzení věci odvolacím soudem, když skutečnosti v řízení dosud vyšlé najevo sporné mezi stranami ani nejsou.
Právní posouzení odvolacího soudu pak vychází z názoru, že žalovaná nemohla pro pořadí úhrady pohledávek, pro něž byl výkon rozhodnutí dříve nařízen, vyplatit žalobkyni prostředky na účtu povinného, které ke dni doručení nařízení výkonu rozhodnutí ve prospěch její pohledávky na účtu povinného byly zablokovány. Odvolací soud tak ve svém důsledku dovozuje, že žalovaná vůči žalobkyni povinnost pro ni vyplývající z §308 věty prvé o.s.ř. ve znění tehdy účinném neporušila, ba naopak, tím, že respektovala existenci dříve doručených nařízení výkonu rozhodnutí, nemůže být podle názoru odvolacího soudu poddlužnická žaloba důvodná, neboť porušení povinností žalované nemůže být zkoumáno jen ve vztahu k žalobkyni.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí, od nějž se odvíjejí v tomto řízení rozhodné skutečnosti, byl nařízen a prováděn v roce 1993, je třeba i v současné době posuzovat věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.1995 (do účinnosti zákona č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §303 odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u tuzemského peněžního ústavu se provede jejím odepsáním z účtu do výše přisouzené pohledávky s příslušenstvím.
Podle ustanovení §305 o.s.ř. k návrhu oprávněného soud rozhodne o nařízení výkonu rozhodnutí usnesením, ve kterém
a) přikáže peněžnímu ústavu, aby po tom, kdy nařízení výkonu rozhodnutí nabude právní moci, odepsal pohledávku s příslušenstvím z účtu povinného a uhradil ji po právní moci usnesení oprávněnému,
b) zakáže povinnému, aby po tom, kdy mu bude doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, nakládal s prostředky na účtu až do výše vykonatelné pohledávky a jejího příslušenství.
Podle ustanovení §307 odst. 1 o.s.ř. o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, soud vyrozumí peněžní ústav; toto vyrozumění soud doručí peněžnímu ústavu do vlastních rukou. Podle §307 odst. 2 o.s.ř. peněžní ústav vyplatí pak pohledávku z účtu povinného.
Podle ustanovení §308 o.s.ř. pro pořadí pohledávek, pro něž byl výkon rozhodnutí nařízen, je rozhodující den, kdy bylo nařízení výkonu rozhodnutí doručeno peněžnímu ústavu; bylo-li mu téhož dne doručeno nařízení výkonu rozhodnutí pro několik pohledávek a prostředky na účtu povinného nestačí k uspokojení všech pohledávek, uhradí se jednotlivé pohledávky, pro něž došlo nařízení výkonu rozhodnutí téhož dne, poměrně; ustanovení §316 odst. 2 a 3 o.s.ř. tu platí obdobně.
Podle ustanovení §311 o.s.ř. nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu to ukládají ustanovení §305, §308 a §309 o.s.ř., může se oprávněný domáhat, a to i tehdy, když na účtu povinného není dostatek prostředků, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně.
Jak již Nejvyšší soud dovodil ve věci týchž účastníků ve svém rozsudku ze dne 23.5.2000, č.j. 21 Cdo 1852/99, k tomu, aby bylo zajištěno, že peněžní ústav bude při provádění výkonu rozhodnutí podle citovaných ustanovení postupovat v souladu se zákonem, byl založen v ustanovení §311 o.s.ř. nárok oprávněného na odškodnění újmy, kterou by utrpěl tím, že mu vymáhaná pohledávka nebyla uhrazena jen v důsledku nesprávného postupu peněžního ústavu při provádění výkonu rozhodnutí. Zákonná úprava účinná do 31.12.1995 byla založena na tom, že soud zakázal okamžikem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí povinnému nakládat do výše vymáhané pohledávky s prostředky na účtu a že zároveň uložil peněžnímu ústavu, aby po doručení vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, vyplatil pohledávku z peněz z účtu oprávněnému; to za předpokladu, že na účtu povinného je dostatek finančních prostředků. Za nesprávný byl v citovaném rozhodnutí označen názor, podle něhož pro úspěch tzv. poddlužnické žaloby podle ustanovení §311 o.s.ř. není významné, zda peněžní ústav postupoval správně z hlediska ustanovení §308 o.s.ř., a že je proto třeba vycházet z toho, že ustanovení §311 o.s.ř. upravuje práva a povinnosti účastníků konkrétního právního vztahu a že tedy povinnost peněžního ústavu je nutno vždy zkoumat jen ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli bez ohledu na to, zda se peněžní ústav předtím dopustil pochybení též ve vztahu k jiným věřitelům. Citované ustanovení umožňuje oprávněnému, aby se vůči peněžnímu ústavu domáhal zaplacení částky odpovídající vymáhané pohledávce bez ohledu na to, zda se nachází na účtu povinného či nikoliv, za výslovného předpokladu, že peněžní ústav „nepostupoval tak, jak mu to ukládají ustanovení §305 nebo §308 anebo §309“. Zákon tedy předpokládá odpovědnost peněžního ústavu za dodržení předepsaného postupu při provedení výkonu rozhodnutí, přičemž i postup v rozporu se zásadami stanovenými v ustanovení §308 o.s.ř. pro vymáhání více pohledávek z téhož účtu přináší peněžnímu ústavu povinnost zaplatit oprávněnému částku, který by mu měla být poukázána, jestliže by k uvedenému pochybení nedošlo. Pokud je tato odpovědnost peněžního ústavu závislá na postupu, který je v rozporu s předpisem, nemůže soud postupovat jinak, než zjišťovat, zda peněžní ústav skutečně jednal jinak, než mu zákon ukládá, a zda v souvislosti s tím obdržel oprávněný méně, než by mu skutečně (po právu) náleželo. K tomu, aby soud mohl opodstatněnost poddlužnické žaloby v projednávané věci posoudit, je třeba za situace, kdy je peněžnímu ústavu vytýkán nesprávný postup při uspokojování více pohledávek, zkoumat, zda respektoval pravidla daná ustanovením §308 o.s.ř., tedy kolik peněz mělo být žalobkyni správně poukázáno.
Odvolací soud se ostatně zřetelně od názorů označených za nesprávné v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu distancuje. V plné shodě se závěry Nejvyššího soudu označuje za rozhodnou ve smyslu její právní významnosti tu skutečnost, že v době doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí žalované byla na účtu povinného jen taková částka, která nepostačovala ani ke krytí pohledávek, pro něž bylo žalované dříve doručeno nařízení výkonu rozhodnutí vztahující se k účtu téhož povinného; takovou skutečnost ve spojení s tím, že žalobkyně nebyla z účtu povinného uspokojena, hodnotí jako postup žalované ve smyslu její zákonné povinnosti, jenž zároveň vylučuje porušení její povinnosti vůči žalobkyni. Skutkové poznatky soudu I.stupně vztahující se k tomu, že žalovaná, byť sice neporušila povinnost vyplývající z §308 o.s.ř. vůči žalobkyni, porušila nejen tam stanovenou povinnost vůči (z hlediska pořadí úhrady) přednostním pohledávkám a dokonce aniž by vůbec vůči nim či pohledávce předmětné v tomto řízení tyto ve smyslu své zákonné povinnosti odepsala a prostředky vyplatila, použila je ve prospěch (svého) vnitřního účtu, jsou ve smyslu uvedeného výkladu pro posouzení důvodnosti žaloby uplatňované dle §311 o.s.ř. nepodstatné.
Neporušila-li žalovaná povinnost, kterou měla z §308 o.s.ř. vůči pohledávce žalobkyně, nelze ani z nesplnění povinností z §305 a 307 o.s.ř. vůči všem ostatním a pořadím přednostním vykonávaným pohledávkám dovodit její odpovědnost vůči zde opomenutému věřiteli; se zřetelem k zákonné konstrukci sankce vyjádřené v §311 o.s.ř. jako nároku oprávněného na odškodnění újmy utrpěné nesprávným – a nikoli zákonným – postupem peněžního ústavu, nelze dospět k hodnotícímu závěru o důvodnosti poddlužnické žaloby vůči žalované i kdyby ve skutečnosti pořadí žádných vykonávaných pohledávek nedodržela. Skutková podstata tam založeného nároku má zjevně založit náhradovou funkci, žalobní požadavek uplatněný v tomto řízení oproti tomu směřuje k postihu peněžního ústavu za postup při výkonu rozhodnutí vůči jiným oprávněným, a to bez ohledu na to, nakolik bylo při regulérním provádění výkonu žalobkyni jako oprávněnou vůbec možné uspokojit.
Právní názor odvolacího soudu, který uplatnil při posuzování důvodnosti žaloby, je tedy správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel uplatnil neprávem. V důsledku toho neobstojí ani dovolací výtka, dle níž odvolací soud pominul některá skutková zjištění soudu prvního stupně, ta se totiž jeví ve světle správného právního posouzení bezcennými.
Dovolací soud proto postupem dle §243b odst.2 a 6 podané dovolaní zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §243b odst, 5, 224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., v dovolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu