ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2372.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2372/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné L. S., zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. J. P., vyklizením bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 E 1816/2002 , o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.3.2004, č.j. 20 Co 848/2003-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením povinného z bytu a jeho přestěhováním do zajištěného náhradního bytu, maje za to, že lze sice s oprávněnou souhlasit v tom, že pro posuzování přiměřenosti náhradního bytu je rozhodný stav v době rozhodování o tom, jaká náhrada povinnému náleží, že však vzhledem k povinným doloženému charakteru jeho zdravotního postižení není oprávněnou zajištěný náhradní byt přes to, že je vybavením a rozlohou odpovídající, pro povinného svou polohou v pátém podlaží domu bez výtahu vhodný.
Oprávněná aniž by vyjádřila dovolací důvod ve včasném dovolání namítla, že soudy neberou v úvahu, že se ze strany povinného jedná o oddalování řešení; jeho zdravotní stav se soustavně zhoršuje a oprávněná nemá možnost uplatnit své nároky a zájmy. Oprávněná je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam.
Dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
O takový případ však v dané věci zjevně nejde. Odvolací soud aplikoval při svém odvolacím přezkumu právní názory v soudní praxi ustálené, odpovídající výkladům vyjádřeným Nejvyšším soudem např. v jeho usnesení z 30.7.1998, č.j. 20 Cdo 129/98, v usnesení z 28.2.2002, č.j. 20 Cdo 196/2002, v usnesení z 2.9.2004. č.j. 20 Cdo 1710/2003 aj. Rozhodovací praxe soudů vychází jednotně z toho, že byt je obecně charakterizován znaky rozlohy, kvality, vybavenosti, polohy v obci, resp. městě, a i umístěním v domě. Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s ustanovením §712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění náhradního bytu, jde - co do právní konstrukce - o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta kritéria, s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii (rozlohou, kvalitou, vybaveností, polohou bytu ve městě i jeho umístěním v domě) se totiž zabýval a z těchto hledisek také naplnění pojmu náhradního bytu porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolatelkou hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. V konkrétních okolnostech případu se vskutku jeví zajištění bytu, který nemůže pro subjektivní nedostupnost povinný užívat, nesplněním podmínky zajistit řádnou bytovou náhradu; úvaha odvolacího soudu je v tomto ohledu zcela konformní požadavku rozhodovat v jednotlivých případech podle jejich konkrétních okolností.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Povinnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2005
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu