ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2409.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2409/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v B proti povinné C. a.s., dříve S. – F., a.s., zastoupené advokátem, prodejem podniku, pro 53.293.322,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 E 105/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.2004, č.j. 10 Co 1199/2003-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, maje za to, že soud prvého stupně správně posoudil naplnění zákonných předpokladů pro takový postup, když jsou vykonávány výkazy nedoplatků vydané oprávněnou ukládající povinné zaplatit vymáhanou částku a že oprávněná je ve smyslu §72 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb. legitimována k podání návrhu na nařízení výkonu nepochybných exekučních titulů.
Povinná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a to otázky zásadního právního významu, jíž spatřuje v nedostatku aktivní legitimace oprávněné, která návrh podává na základě výkazu nedoplatků, na které se ve smyslu §104g odst. 3 zák. č. 582/1991 Sb. nevztahují obecné předpisy o správním řízení a nelze proto použít závěry obsažené v rozhodnutí R 3/2001; nemá proto oprávněná ani způsobilost být účastníkem tohoto řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky vedle toho po právní stránce zásadního významu i proto, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec neřešil její námitku, dle níž oprávněná nedoložila, že prodávaný podnik je jejím majetkem.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přiložila tituly i výpis z obchodního rejstříku, kterým doložila existenci povinné jako právnické osoby a jejího podniku a že se správní řád nevztahuje dle povinnou dovolávaného ustanovení jen na řízení týkající se vydávání výkazu nedoplatků a nikoli na následný výkon rozhodnutí.
Dovolání povinné přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě dovozuje dovolatelka existenci rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jednak v posouzení aktivní legitimace oprávněné okresní správy sociálního zabezpečení k podání návrhu na výkon jí vydaných výkazu nedoplatků jakož i v tom, že odvolací soud neřešil splnění předpokladů – povinnosti oprávněné doložit, že je prodávaný podnik jejím majetkem. Dovolací soud však – oproti dovolání - nemá za to, že by odvolací soud posoudil tyto otázky nikoliv standardním způsobem. Otázku aktivní legitimace okresní správy vyřešil ve zjevném souladu se závěry vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2000, č.j. 21 Cdo 2458/99 publikovaným pod č. 3/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a ani dovolací soud neshledává rozumného důvodu, pro který by bylo na místě rozlišovat mezi rozhodnutími vydanými podle §104c zák. č. 582/1991Sb či podle §104g téhož zákona co by tituly pro nařízení výkonu; odlišnosti v použitelnosti obecné úpravy správního řízení se týkají postupu při jejich vydávání a nikoli jejich způsobilosti být podkladem pro návrh na nařízení jejich výkonu, takové odlišnosti závěr o nedostatku aktivní legitimace okresní správy jako vymáhajícího orgánu nezpůsobují. Ohledně doložení skutečnosti, že podnik, jehož prodej oprávněná navrhla, je ve vlastnictví povinné, sice odvolací soud vskutku v odůvodnění svého rozhodnutí výslovný závěr neuvádí; když však vyjadřuje, že byly splněny předpoklady nařízení výkonu, v plném souladu se standardní praxí soudů reflektuje okolnost, že oprávněná předložila listinu – výpis z obchodního rejstříku, takovou skutečnost typicky dokládající.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde tak rovněž nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Platí tedy, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Povinná s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněné, která by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu