ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2442.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2442/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného A. GmbH & Co.KG, zastoupeného advokátem, proti povinnému Č., a. s., zastoupenému advokátem, pro 709.277,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 6805/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2003, č.j. 10 Co 522/2003-43, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2003, č.j. 10 Co 522/2003-43, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2003, č.j. 42 Nc 6805/2002-33, se (vyjma výroků o nákladech řízení) zrušují a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (ve věci samé) usnesení ze dne 12. 6. 2003, č.j. 42 Nc 6805/2002-33, kterým Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl návrh na nařízení exekuce (§44 odst. 2, věta první, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že rozsudek Zemského soudu ve Würzburgu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 14 O 2034/95, a jeho usnesení ze dne 2. 9. 1999, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Bambergu ze dne 19. 7. 1999, sp. zn. 4 U 65/99, nelze ve smyslu ustanovení §64 písm. c/ a d/ zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „zákon č. 97/1963 Sb.“), uznat ani vykonat. Účastníkem nalézacího řízení byl „Č., a. s., divize kamiony K.,“ tedy jiný subjekt než povinný, jemuž tudíž byla postupem německých soudů odňata možnost účastnit se řízení. Neproběhlo-li řízení proti povinnému, „nelze pochybovat o tom, že … neudělil plnou moc Dr. S. k zastupování v řízení před soudem SRN.“ Na tom nic nemění okolnost, že Zemský soud ve Würzburgu rozhodnutím ze dne 23. 10. 2000, tj. po vydání exekučního titulu, opravil označení žalovaného tak, že jím je povinný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž (posuzováno nikoliv podle odkazu na zákonné ustanovení, ale podle jeho obsahu) prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), zpochybňuje závěr, že povinný není tím, jemuž podkladová rozhodnutí ukládají povinnost plnit.
Dovolání je podle 237 odst. 1 písm. b/, ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., přípustné (bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v /dřívějším/ usnesení ze dne 30. 9. 2002, č.j. 42 Nc 6805/2002-10, proto, že byl vázán právním názorem vysloveným odvolacím soudem v kasačním rozhodnutí) a je i důvodné.
Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul.
Podle ustanovení §261a odst. 1 o.s.ř., které je použitelné pro exekuční řízení (srov. §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), lze výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti.
Konstantní soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62) zastává názor, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, podle kterého byl navržen výkon, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Uvedené se uplatní nejen ve vztahu k exekučním titulům vydaným českými úřady, ale i v poměru k rozhodnutím justičních orgánů cizích států, jež jsou soudy České republiky vykonávány (srov. §63 a násl. zákona č. 97/1963 Sb.).
Z podkladových titulů, kterými jsou rozhodnutí soudů Spolkové republiky Německo, vyplývá, že žalovaný, jemuž byla uložena povinnost plnit, byl označen jako „Č., a. s., divize kamiony K.“ Jak bylo zjištěno v řízení před soudy obou stupňů, opravil Zemský soud ve Wűrzburgu dne 23. 10. 2000 označení žalovaného tak, že jím je „Č., Ú., a.s. … IČO ...“
Lze uzavřít, že pochybnosti ohledně individualizace žalovaného (zde povinného) v řízení před německými soudy, jejichž výsledkem bylo vydání exekučních titulů, nejsou namístě. Protože soudy obou stupňů vycházely z opačného názoru, Nejvyšší soud zrušil jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu