ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.256.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 256/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R., a. s., proti povinnému J. F., pro 8.012,60 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 22 E 482/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 29. 10. 2003, č.j. 18 Co 228/2003-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 22. 1. 2003, č.j. 22 E 482/2000-18, kterým Okresní soud v Karlových Varech zastavil podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí (nařízený podle rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu č.j. 170413/99-634 II.DL-RM/90 k vydobytí pohledávky ve výši 8.012,60 Kč s příslušenstvím usnesením ze dne 12. 5. 2000, č.j. 22 E 482/2000-5). Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí, jehož výkon byl nařízen (§274 písm. f/ o.s.ř.), se stalo vykonatelným dne 9. 7. 1999, kdy povinnému uplynula lhůta k plnění. Protože rozhodnutí správního orgánu lze (i v soudní exekuci) vykonat jen ve lhůtě uvedené v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), a jelikož tato lhůta uplynula, aniž byl výkon rozhodnutí realizován, není možné v exekuci pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a důvodnost shledávala v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Rozhodnutí, jehož výkon navrhla, bylo vydáno správním orgánem ve správním řízení, ovšem přiznává soukromé subjektivní právo, tj. právo ze závazkového vztahu (o poskytování telekomunikačních služeb), který se řídí obchodním zákoníkem. Ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. nemůže být, argumentuje dovolatelka, aplikováno tehdy, kdy přiznané právo podléhá promlčení podle zvláštního právního předpisu (v projednávaném případě §402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“). Dovolatelka rovněž namítá, že užitím ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. se odepírá spravedlnost za současného porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ukotvujícího právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů - Českého telekomunikačního úřadu č.j. 170413/99-634 II.DL-RM/90 (o dlužných telekomunikačních úhradách). Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, rozsudky Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a ze dne 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány bez zřetele na lhůtu uvedenou v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. – i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. důvody usnesení ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11).
Námitka, že právo přiznané podkladovým rozhodnutím podléhá promlčení podle ustanovení §387 a násl. obch. zák., je v daných exekučních poměrech, tj. při řešení otázky použitelnosti ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., nepřípadná; ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů, totiž odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob na obecné předpisy o správním řízení.
O rozpor s hmotným právem ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. nejde proto, že otázka, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla, spadá do oblasti práva procesního.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítne (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému, který by měl na jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu