ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2562.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2562/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné J. J., zastoupené advokátkou, proti povinné D. P., zastoupené advokátem, pro 200.000.-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 1022/2002, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2004, č.j. 21 Co 189/2004 - 55, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu I.stupně, jímž byla – částečně - zastavena exekuce o 150.000.-Kč, jímž byl dále jako bezpředmětný zamítnut návrh na odklad exekuce, a jímž byla povinná zavázána zaplatit oprávněné náklady řízení o částečné zastavení exekuce a odklad exekuce, jejichž výše bude určena exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Odvolací soud má prvostupňové rozhodnutí včetně nákladového výroku za správné, shledává procesní zavinění zastavení exekuce u povinné. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť v něm úspěšné oprávněné žádné náklady nevznikly (§224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jímž brojí proti potvrzení nákladového výroku usnesení soudu I.stupně s tím, že takovým rozhodnutím odvolacího soudu je podle dovolatelky prolamována právní moc zastavení exekuce samotné tak, že jde o rozhodnutí ve věci samé, neboť zastavením exekuce ztratil exekutor pověření k provedení exekuce (§51 písm. b/ zák. č. 120/2001 Sb.) a pozbyl tím i oprávnění k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, takový příkaz nelze považovat za samostatný exekuční titul a obstojí jen při vymáhání nákladů spolu s pohledávkou. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatelka z §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.; má za to, že její dovolání nesměřuje do nákladového výroku, nýbrž do rozhodnutí, jímž nedošlo k úplnému zastavení exekuce, ta má být nadále vedena pro náklady řízení. Zásadní právní význam je spatřován v tom, že odvolací soudy neřeší náklady řízení při zastavení exekuce jednotně.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o věci zastavení výkonu rozhodnutí (ve smyslu §52 zák. č. 120/2001 Sb. ve věci zastavení exekuce); ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde podle odstavce druhého téhož ustanovení platí obdobně.
O takový případ přípustnosti dovolání ve věci výkonu rozhodnutí se však v dané věci nejedná. Dovoláním povinné napadnutým usnesením odvolacího soudu bylo totiž rozhodováno o správnosti usnesení soudu prvního stupně v otázce náhrady nákladů řízení, na čemž nic nemění okolnost, že má takové rozhodnutí představovat rozhodovací činnost exekutora, jehož pověření k provedení exekuce ( §51 písm. b/ zák. č. 120/2001Sb) rozhodnutím soudu o zastavení exekuce zaniká. Otázka náhrady nákladů řízení svěřená hlavou VI zák. č. 120/2001 Sb. k rozhodnutí podle §88 odst. 1 exekutorovi, nebo podle §89 právě v případech zastavení exekuce soudu, nemůže představovat věc samu ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř., i kdyby nákladová záležitost představovala jediný důvod neukončení řízení. Věcí samou se nezpochybnitelně v právní teorii i v soudní praxi rozumí předmět, pro nějž se řízení vede, a jeho příslušenství, jež může i samo o sobě (je-li uplatněno jako předmět řízení) představovat meritum věci; otázka náhrady nákladů řízení naproti tomu jako procesní institut věc samu zásadně a bezvýjimečně nepředstavuje. Za rozhodnutí ve věci samé bývají soudní praxí v exekučních věcech označována usnesení, jimž se nařizuje výkon rozhodnutí (exekuce), jimiž se rozhoduje o zastavení výkonu (exekuce), případně o rozvrhu rozdělované podstaty (k pojmu „věc sama“ srov. dále usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod poř. č. 61).
Na vysvětlenou k argumentům dovolatelky lze jen doplnit, že zánik exekutorova oprávnění ve smyslu §51 písm. b/ zák. č. 120/2001 Sb. se výslovně týká provádění exekuce – v tomto řízení ve vztahu k jejímu nařízení ve věci samé (pro jistinu); účinky nařízení exekuce pro náklady však zůstávají zachovány, nejsou-li zákonem předepsaným způsobem (§52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. a §271 věta druhá o.s.ř.) soudem změněny.
Protože dovolání povinné směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž občanský soudní řád nepřipouští dovolání, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení přísluší případně rozhodnout dle hlavy VII. zák. č. 120/2001 Sb.; oprávněné, jež by jinak právo na náhradu nákladů řízení měla, však v tomto stádiu řízení náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu